Když se řekne Kelt, řada lidí si představí kmeta s bílým vousem, coby druida Miraculixe, jak vaří magický nápoj síly pro malého Asterixe a jeho přátele, kteří se musí bránit proti opětovným neúspěšným nájezdům Gaia Julia Caesara. Tyto pohádky jsou založeny mýtech a legendách a zároveň jednou z možností, jak pohlížet na svět Keltů, ta další a neméně zajímavá vychází ze seriozních archeologických výzkumů a dochovaných písemných památek.

TROCHA HISTORIE
Keltové jsou prvními Evropany žijícími na sever od Alp, kteří se objevují v písemných pramenech, a to ale až v šestém a pátém století před Kristem, kdy se začali setkávat se středomořskou kulturou. Až do počátků křesťanské éry totiž Keltové nezanechali téměř žádné psané památky ve vlastním jazyce. Keltové byli nazývani mnoha jmény: Řekové je nejprve nazývali Keltoi (Keltové), jiní užívají výrazů jako Galatae (Galatové), nebo Galové. Sami Galové se prý v době Julia Caesara nazývali Celtae (Keltové).
Prapůvodním územím Keltů byla zřejmě centrální Evropa, nemalé území rozléhající se od povodí Seiny a Rýna až k hornímu povodí Dunaje. V prvním tisíciletí př. n.l. se na tomto území Keltové jako národ teprve vyvíjeli, jejich kulturní expanzi zaznamenává až tzv. Halštatská kultura v letech 700 až 500 před Kristem (starší část doby železné), nazvaná podle města Hallstatt v Horním Rakousku. Laténská kultura (500 až 0 před Kristem), nazvaná podle švýcarského naleziště La Tene, je již zcela projevem kultury keltské.
Můžeme předpokládat, že v raném stadiu vývoje mluvili Keltové jedním společným jazykem, načež právě na přelomu tisíciletí se tato obecná kelština rozdělila na dvě odlišné větve, které dnes označujeme jako goidelskou a britonskou kelštinu, nebo také podle příznačné hláskové změny Qu na P v britonských jazycích na Q-kelštinu a P-kelštinu. První skupinu dnes zastupují irština, manština a skotská gaelština, druhou pak velština, kornština a bretonština.
Keltové nebyli národem ve smyslu homogenní společnosti či dokonce národ sjednocený v jednom státě, ale šlo spíše o četné kmeny a kmenové skupiny jako u Germánů. Právě společný jazyk, jenž se dodnes projevuje v názvech měst, vod i osob, nám dovoluje vydělit je ze skupiny ostatních antických národů. Některé z jmen jejich kmenů se ujaly jako názvy historických území a současných států: Bójové dali název dnešním Čechám (Bohemia), Belgové Belgii, Britonové Británii nebo Helvétové dnešnímu Švýcarsku (Helvetia).
Zhruba v šestém století př. n.l. se začíná část Keltů stěhovat z území mezi toky Dunaje a Rýna a usazují se ve Francii, Španělsku, v severoitalské Pádské nížině a na severozápadě v Belgii a na Britském souostroví.To byli především Keltové mluvící goidelsky, Keltové hovořící britonskými jazyky patřili k pozdější vlně expanzí, které pokračovaly ve čtvrtém století př. Kr., kdy se Keltové pustili východně podél Dunaje.
Keltové navazovali živé obchodní styky s ostatními evropskými, ale i asijskými národy a díky svým řemeslným i bojovým dovednostem bohatli a vzrůstala společenská diferenciace, což dokazují archeologické vykopávky hrobů. Avšak v důsledku nového životního stylu a stále častějších výpadů Římanů a také Germánů se od třetího století před Kristem začali Keltové dostávat stále více do defenzivy a opouštět své dříve snadno dobyté pozice. V následující době začali Keltové stavět nový druh velkoplošných, městům podobných, sídlišť mimo oblasti narůstající římské moci. Mnohá z nich byla větší něž pozdější středověká města. Tato sídliště nazval Caesar oppida a v prvním století před Kr. se už nalézala v celém keltském světě. Zároveň se změnila i společenská a politická struktura, což přinejmenším naznačuje změna formy sídlišť.
Od konce druhého století př. n.l. však začaly Kelty ohrožovat vnitřní kmenové nesváry, čehož Řím využil k dobytí Španělska a poražení Keltiberů (133 př. Kr.) a založení kolonie Narbo Martius v jižní Francii. Současně také zesílil tlak Germánů ze severu. V letech 58-51 vzplál ve svobodné Galii keltský bratrovražedný boj a Keltové přestali existovat jako samostatný národní celek. O Galii bojovali tři panovníci a hledali pomoc u Římanů a Germánů. Caesar toho ale využil a začal dobývat Galii pro sebe. Roku 52 před Kristem se ještě naposledy kmeny spojily pod vedením statečného vůdce Arvernů Vercingetorixe v pokusu o povstaní, ale i v tomto případě neuspěly. Nejdéle vydrželo keltské království Noricum, díky obratnému jednání s Germány, až do 1.století.
Keltové, žijící pod nadvládou, postupně splývali s ostatními národy. Poslední místa, kde se až dodnes urželo keltsky hovořící obyvatelstvo, jsou Irsko (jediný národní keltský stát na světě, jazyk předků - irskou gaelštinu - však ovládá pouze 120000 ze 3,5mil obyvatel), Skotsko (skotskou gaelštinu ovládá 63 000 z 5mil obyvatel), Bretaň (1mil lidí na světě ovládá bretonštinu), Wales, Cornwall a ostrov Man.

ŽIVOT KELTŮ - SPOLEČNOST
Z dochovaných pramenů lze složit pestrý obrazživota Keltů, nicméně ne pro všechna období keltské existence. Jak jsem se již zmínil, Keltové žili ve kmenech, které mezi sebou komunikovali mimo obchodní transakce většinou pouze v období válek, kdy se mohlo několik kmenů spojit dohromady proti společnému nepříteli. Velikosti kmenů se pohybovaly od stovek až po statisíce (například keltský kmen Helvétů měl prý až 390 000 členů).
Keltská společnost byla převážně zemědělská a dělila se na šlechtu, jež vlastnila půdu a z jejíchž řad byl volen náčelník kmene, a na prosté rolníky a řemeslníky, kteří obhospodařovali půdu a vyráběli zbraně a jiné užitečné věci. Ve stavu válečném se všichni chopili zbraní a bojovali, bez ohledu na příslušné společenské dělění. Zvláštní skupinou v keltské organizaci byli jejich kněží, druidové, kteří nikdy neválčili.
Ženy měly v keltské společnosti stejná práva a možnosti jako muži. Mohly volit a mohly být zvoleny i do funkce náčelníka. Pracovaly v domácnosti a šatily a krmily rodinu, ale válčily stejně jako muži a svou silou a obratností se jim vyrovnávaly.
Podle nálezů v hrobkách se jednotlivé stavy daly od sebe rozeznat svým oděvem, typickým pro tu či onu vrstvu, tak jak to známe ze středověku. Také hrobky jednotlivých stavů doznávají velkých rozdílů, co se týče vybavení, ale i způsobu a místa uložení. Slavné raně keltské knížecí hroby pocházají z období 6. a 5. století před Kristem. Jsou to přepychové hroby s nezvykle bohatými dary, skryté pod velkou mohylou. Jedna z největších je Hochmichele, knížecí mohyla vládců z hradu Heuneburg. Dnes je vysoká 13 metrů o průměru 80ti metrů. V těchto mohylách se mimo pohřebeného těla našlo množství zlatých ozdob, náramků, spon, zbraní bohatě zdobených emailem, štítů a přileb. Knížata byla často pochována na čtyřkolém voze, s koněm, nebo jinou, zvířecí či lidskou, obětí. Hroby a vybavení ženských a mužských příslušníků horní společnosti se od sebe výrazně neliší. Nejznámější ženskou hrobkou je hrob „princezny z Vix“.
Z nálezů soudíme, že typický keltským oděvem byly barevné kazajky a kalhoty, jež nazývali „braken“. Přes to si přehazovali pláště, upevněné sponou. Náramky a jiné ozdoby nosili předepsaným způsobem. Byly z bronzu, sapropelitu nebo zlata. Zlato obecně znamenalo pro Kelty symbol bohatství. Ale nejtypičtějším poznávacím znamením Keltů se staly jejich nákrčníky, tzv. torques. Nosili je jakženy tak i muži, vyrobeny byly většinou ze zlata se zdobenými konci v podobě zvířecích a jiných hlav a Keltové jim zřejmě přisuzovali magické schopnosti.

VZHLED KELTů
O vzhledu Keltů se dozvídáme z různých antických zpráv a týkají se především mužů. Diodorus píše, že si plavé vlasy upravovali vápennou vodou a česali si je dozadu. Touto úpravou se vlasy stávaly stále hustější a podobaly se koňské hřívě. Naproti tomu úprava vousů nebyla jednotná. Někteří muži se holili do hladka, jiní si nechávali narůst mohutný plnovous. Ale přesto je nejnápadnější móda mohutného zakrouceného kníru, který fungoval, alespoň podle Diodora, jako sítko při jídle a pití. Jejich pokožka byla bílá a jejich zjev naháněl hrůzu. To ještě podporovaly hluboké a drsné hlasy.

JACÍ BYLI KELTOVÉ
Kelti byli skvělí bojovníci. Dokázali z toho také těžit, protože začaly vznikat tlupy profesionálních žoldnéřů, které prodávaly svou zkušenost komukoli, kdo si zaplatil jejich služby. Keltské bojovníky si najímali v Syrakusách, Spartě, Kartágu, Makedonii, Sýrii, Egyptě i v Římě. Keltové nebyli jednotní, co se týče válečného oděvu a zbraní. Někteří z nich nosili štíty, vysoké jako oni sami, různě vyzdobené motivy divokých zvířat, jiní zase železné náprsní krunýře a přilby s přikovanými rohy nebo reliéfy rozličných živočichů, které navozovali zdání až nadpřirozené výšky. Bojovali nejčastěji s meči, mnohem delšími a mohutnějšími než u jejich protivníků, ale používali i kopí a železných koulí, jež vrhali pomocí železných řemínků s velkou přesností až do vzdálenosti 50ti metrů. K odstrašení používali také tzv. „carnyx“, keltskou troubu zakončenou zvířecí hlavou. Divoce řvoucí Keltové ji však často úplně přehlušili. Mimo to zde byli i Keltové zvyklí bojovat úplně nazí, pouze s mečem v ruce, jako by je chránila pouze příroda. Svým pobitým nepřátelům uřezávali hlavy a vozili si je domů jako důkaz své statečnosti. Pak lebky přibíjeli na rámy dveří svých domů. Hlavy vynikajících jedinců byly také balzámovány a pak předkládány hostům jako viditelné svědectví statečnosti. O tomto kultu víme od starověkých spisovatelů (Diodór, Strabon) a byl zachycen i na keltských mincích a dalších památkách.
Hlavní zdroj příjmů Keltů tvořily zemědělské produkty. Rolníci měli k dizpozici kovové nástroje, umožňující účinné obdělávání půdy. Od starší doby halštatské používali železné sekery, pluhy se železnou radlicí a železné srpy a kosy.
Pěstovali pšenici na chleba, ječmen na pivo, proso, chovali koně na loukách a krávy, kozy, ovce a vepře, kteří si museli hledat potravu v lese. Kromě obilí pěstovali Keltové luštěniny, z lenných semen získávali olej a z máku opiáty, mimo jiné. Kromě mléka a piva pili Keltové také víno, a to především vyšší vrstvy. Při svých hostinách se často opili tak, že se servali, případně zabili a vítězové pak samou opilostí usnuli.
Řemeslná výroba je neoddělitelnou součástí keltské kulrury. V této době nelze řemeslo a umění brát jako dvě různé věci.I předměty pro denní život byly zdobeny náboženskými motivy, a to nejen předměty sloužící jako ozdoba, ale i jednoduché pomůcky v domácnosti. V keltské doběřemesla v neobvyklé míře rozkvetla. Začaly se používat nové techniky a materiály, prosadila se sériová výroba a novinky ve formování.
V průběhu osmého století se začalo prosazovat železo jako materiál určený k výrobě nástrojů a zbraní. Keltové se velice brzy naučili dobývat železnou rudu ze země a postupně ji upravovat v železářských pecích. Z oceli, kterou dokázali i kalit, pak kovotepci vyklepávali meče a ty zdobili vleptáním nebo vyrážením dekorativních vzorů. Jak keltské ženy, tak i muži se rádi zdobili, a proto výroba spon, náramků, nákrčníků atd. z různých materiálů dosáhla díky stálé poptávce nebývalé úrovně a byl o ně zájem prakticky v celé Evropě i v Asii. Keltové se nechávali inspirovat různými kulturními vlivy, ale jejich díla měla vždy osobitý charakter. Keltové také provozovali a rozvíjeli hrnčířství, obchodní transakce znamenaly vznik mincovnictví (první mince ve střední Evropě) a stavění prvních cest, z nichž se některé dochovaly až dodnes.

KELTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Keltové neměli respekt před žádným jiným národem, nikdy se nikoho nezalekli. Vždy se pouze strachovali o to, aby jim nic nespadlo na hlavu. Proč asi?
Keltské náboženství je polyteistické, tzn., že Keltové věřili ve více bohů. Na rozdíl například od náboženství římského a řeckého, neměli keltší bohové pouze lidskou podobu, ale i podoby zvířecí a pololidské, polozvířecí. Snad každá věc mohla mít svého boha, a proto jednotlivé kmeny nemuseli znát své bohy navzájem, ale přece jen existuje několik (desítek) bohů, které jsou známy většině kmenů.
Tři z nejvýznamnějších jsou Taranis, Teutates a Esus. Caeasar je přirovnává k římským bohům Jupiterovi, Marsovi a Merkurovi. Taranis byl nejvyšším keltským bohem a vládcem nebes. „Taran“ znamená hrom a Taranis vrhá blesk, aby vyvolal déšť a úrodnost půdy. Jeho znakem byl kůň s lidskou hlavou a na jeho počest prý Keltové upalovali za živa lidské oběti v dřevěných klecích.
Teutates chrání kmen v době míru i válek. Je doprovázen býkem a kancem a také mu byly přinášeny lidské oběti. Esus byl bůh zobrazovaný s větvičkou jmelí, často s obojetnou tváří, vousatou maskou a ušima jelena. Esus bděl nad bohatstvím a válkou. Lidská oběť se prováděla pomocí dvou k sobě nakloněných stromů, které člověka k nim přivázaného roztrhly.
Dalšími, velmi důležitými bohy jsou jelení bůh Cernun, který zajišťoval vstup do ráje a věštec Lugo s havranem, známý všeho umění a srovnávaný s římským Apollónem.
Vedle nich zaujímaly důležitou roli také ženské bohyně. Mnohé keltské bohyně měly logicky co do činění s tématy zrození, plodnosti a bohatsví, tzv.bohyně - matky (Matres, Matrones). Existuje ale i bohyně četných názvů i podob, která je nejčastěji připodobňována k římské Minervě. Byla to bohyně válečného umění a léčitelství. Některé z archeologických nálezů skutečně naznačují tomu, že Keltové prováděli lidské oběti. Nejpůsobivějším důkazem keltského obětního zvyku je mrtvola z rašeniliště Lindow Moss. Zde byl mladý muž, příslušník horní vrstvy, zabit ranou do hlavy, uškrcením a proříznutím hrdla. Pravděpodobně se jedná o „trojí smrt“, připomínající zvláštní význam čísla tři. Pyl jmelí v žaludku oběti by mohl poukazovat na to, že rituál prováděl druid.

DRUIDOVÉ
O druidech panuje velice romantická představa jako o starcích s vlnitým plnovousem, jež obklopeni nadpozemským světlem řežou zlatým srpem snítky jmelí a na kamenných oltářích, megalitických hrobech, konají lidské oběti. Vedle toho prý ještě čarují a dorozumívají se s jinými světy. Tyto představy nás zřejmě na Keltech a konkrétně na druidech přitahují nejvíce.
Máme ale řadu svědectví, popisující význam a funkci druidů v keltské společnosti. Nejdůležitější prameny našich vědomostí o druidech jsou opět zprávy řeckých a římských autorů. Druidové patřili do keltské kněžské vrstvy, která měla nejen náboženský význam, ale také velký politický vliv. Byla to instituce celokeltská, známá na britských ostrovech i v Galii, a měla také patrně po určitou dobu vliv i ve střední Evropě; jen ve Španělsku a v severní Itálii není zatím o ní zmínky.
Druidové znali a dále předávali náboženské a kulturní tradice Keltů. Kdo se chtěl stát druidem (a tuto možnost měl každý Kelt bez ohledu ne své společenské postavení), musel se dlouhá léta učit - Caesar a Pomponius Mela uvádějí dobu 20 let. Žáci druidů se museli po dobu svého vzdělávání naučit nazpaměť velké množství veršů. Tyto básně byly složeny v archaické řeči a obsahovaly dějiny, teologii, filozofii, mytologii, právo, obyčeje, věštění, ale i přírodovědecké a astronomické znalosti. Druidové věřili v nesmrtelnost duše, smrt neznamenala konec, nýbrž jen střed dlouhého života.
V keltské společnosti hráli druidové roli královských poradců. Ti nesměli odmítat rady druidů, zjevujících boží plány. Další rolí ve společenském životě byla funkce soudců, přičemž odměřovali tresty i odměny. Na každoročním sněmu druidů se činila i politická rozhodnutí. Druidové vysvětlovali také složité tradice, vztahující se na všechny oblasti keltského života. A samozřejmě druidové vykonávali bohoslužby a další činnosti spojené s vírou. Většina obřadů se konala v noci, protože Keltové počítali čas spíše na noci než na dny. Keltský kalendář vycházel z pohybu Měsíce kolem Země a měl třináct měsíců. Druidové dále znali a používali tzv. Metonův cyklus, který tvořilo 235 lunárních měsíců, což je doba, než se Slunce a Měsíc ocitnou ve stejném postavení jako před devatenácti lety.
Tak jako celá keltská společnost, byla i vrstva druidů velice diferenciovaná. Vyšší kněžské třídy se nazývaly „drui“, nižší „vates“ nebo „fili“ a ty se dále dělily v závislosti na druhu své činnosti. I když měli druidové vyvinutou speciální formu písma „ogam“ skládající se z bodů ačárek, umístěných nad nebo pod vodorovnou čarou, své učení předávali výhradně ústně a nikdy netoužili zanechat žádná písemná náboženská ani literární díla.

ZÁVĚREM
O Keltech bylo již napsáno mnoho knih a článků a zájem o tuto tématiku v poslední době stále narůstá i v jiných médiích (viz Tv Nova a její pořad Áčka o Keltech). Informací je tolik, že se ani náhodou nemohou vejít na několik stránek, a proto bych se v budoucnu rád vrátil ke keltským legendám a mýtům a keltské magii. Pro ty, kteří by se chtěli o věci dozvědět více, čeká v rubrice o internetu několik odkazů na české i zahraniční stránky o Keltech a zde uvádím některé z knih, které se Kelty zabívají vážně i nevážně: Jan Filip - Keltská civilizace a její dědictví, Peter Berresford Ellis - První tisíciletí keltských dějin, D.J.Conwayová - Keltská magie, Annalena Staudte-Lauber - Keltové atd.
Prý v každém průměrném Evropanovi je jedna třetina keltská, tak doufám, že tento článek ve vás probudil zájem o keltskou tématiku stejně jako ve mě :-).