Není velkým tajemstvím, že lidé se vesměs smrti bojí. Jen někteří jedinci obzvláště vybaveni černým humorem nebo dostatečným duchovním přesahem jsou ochotni o ní mluvit na požádání. Snad za tím stojí jakýsi podmíněný strach z neznámého, snad potenciální možnost, že smrt je opravdu konečnou zastávkou našeho doživotně přiděleného života. Ten problém ostatně tíží lidstvo od té doby, co prvně vykročilo od kolébky svého vědomí. Je to velmi podobné úvahám o tom, jestli je vesmír otevřený či uzavřený, ale jsme přece jen o kousek blíž k ověření. Zatímco hranice vesmíru takřka a priori nemůžou být hmatatelnými, tzv. „důkazy“ o životě po životě jsou snáze testovatelné. První filozofický pohled (někdy označovaný jako materialistický - dobře známý minimálně od starého Řecka) pohlíží na smrt jako na definitivní konec. Druhá skupina nahlíží na smrt spíše jako na určité rozdělení lidských složek, duše s jistým vydechnutím opouští své pozemské tělo, aby se podle toho kterého náboženství buď rozplizla do nesmírného všeprostupujícího fluida nebo aby se v lepším případě vrátila ve své ještě skvělejší reinkarnaci. Důležitost netělesné složky jenom podtrhuje množství výrazů, které pro ni můžeme kupříkladu v češtině najít: psýché, vnitřní já, alter ego, jáství, bytí, vědomí atd.

A jak takový odchod v lepším případě vypadá? Zkušenost blízké smrti bývá často popisována tímto idylickým příběhem. „Cítil jsem blízký konec. Opustil mne poznenáhlu tíživý pocit bolesti a strachu. Odkudsi z dálky se počala ozývat hudba a já jsem se počal propadat dlouhým černým tunelem.“ Zhusta bývá popisována i scéna, jak se dotyčný na sebe dívá zvenčí, pozoruje marné oživovací pokusy. Jasně slyší, že je prohlášen za mrtvého. Celý prožitek je doprovázen slastným pocitem blaha a míru, často se setkává se svými příbuznými, aby se v závěrečném happy endu promítání svého vlastního života dostal na práh hřejivě zářící věčné blaženosti. Z autentického živě podaného popisu jasně plyne, že život po smrti musí existovat.

Má to ale svá „ale“. Podobný prožitek si lze totiž navodit i jindy než v oné mezní situaci. Zkušenost blízké smrti běžně prožívají některé rodičky, a to, doufám, uznáte je situace přesně opačná, vlastně je událostí spíše radostnou pro žijící než ta tzv. ztráta. Prožitek blízké smrti může navodit zkušený hypnotizér stejně tak dobře jako některé psychotické látky. To už ale většinou nějaký ten drobný stojí. K změněnému vědomí však úplně postačí i metoda prohloubeného dýchání (hyperventilace). Klidně si to zkuste, třeba jen pro tu radost nad tím, jak to s vámi zaklepe.

Hyperventilace ve vašem drahém mozku (orgánu rozumu a vědomí, který někteří používají jen jako těžítka) sníží hladinu oxidu uhličitého na jakousi kritickou úroveň, kdy se prostě některé jeho části přechodně zblázní. Kouzelná změna vědomí je na světě, má to ale jeden háček, když budete mít smůlu, epileptický záchvat vás nemine.

Co naplat, že reinkarnaci nebo život po životě popisují snad všechna velká náboženství ve svých ústředních textech. Prastaré pravidlo k tomu říká jen tolik, že máme věřit, ale vhodné je i prověřovat. Dalším takovým důkazem, který stojí na čemsi jiném než na čisté víře, mají být popisy minulých životů. Tyto příběhy, které jsou ve své podstatě produktem hypnotických sezení, mají však bohužel velmi malou výpovědní hodnotu. Hypnotické médium totiž vypoví zejména věci, které jsou přáním samotného hypnotizéra. Takový sugestibilní jedinec pak prozradí vše, co jen vidí svému psych- (doplň dle potřeby: -ologovi, -iatrovi, -oanalytikovi atd. ) na očích.

Pravidla racionální skepse, o nichž astromedicinsko - léčitelští praktici velmi neradi slyší, říkají zhruba toto:

1) Žádné svědectví není s to doložit zázrak, pokud ovšem není pravděpodobnost nepravdivosti tohoto svědectví ještě zázračnější.
2) Nezavádějte do popisu problému zbytečné proměnné a neznámé.

Co z nich plyne? Zkuste si povšimnout například podrobných popisů zkušenosti blízké smrti u doktora Raymonda Moodyho, ale jiných zápisů (např. v Platonově Ústavě). Křesťané potkávají v průběhu zkušenosti postavy ze své mytologie, Indiáni vidí mokasíny, luky, hady, Indové entity z mytologie indické, ta která přesvědčení ovlivňují, zda na své poslední cestě potkáme ženskou postavu, starce nebo někoho úplně jiného. Lidé, kteří mají poškozený mozek, jsou o podobné zážitky ochuzeny. Svědčí to o jediném: prožitek blízké smrti je spíše individuální záležitostí, žádné opravdu jednotné schéma rozloučení se životem neexistuje, a krom toho k němu potřebujeme funkční mozek, byť ve stavu změněného vědomí.

Z pravidel dále plyne, že zavádění jakéhokoli duchomilna je proměnná navíc už jen proto, že si vystačíme s dobře objasněnými principy fyziologickými, neuropsychologickými či z kulturní antropologie. Samotný prožitek tunelu se tak dá například vysvětlit tak, že jde o prosté přesvícení oka, jehož zornička se roztáhla do takřka nepatřičných rozměrů, a tak na sítnici dopadá mnohem více fotonů než je obvyklé. Ostatní (patrně ne však všechny) psychotické efekty lze pak připsat na vrub obrovskému stresu, jímž pro organismus smrt bezesporu je. Krom toho všeho zkušenost blízké smrti není smrtí samotnou, ta, alespoň podle současných měřítek, nastává až smrtí mozku. A pokud je mi známo, tu ještě nikdo nepřežil. Každopádně můžeme věřit klidně dál. Pokud mne paměť neklame, sám velký Descartes řekl: „Máme dvě varianty, buď je něco po životě nebo ne. Pokud nic není a budu se chovat podle toho, nic neztratím. Pokud však něco je a já se budu chovat jinak, je možné že na to doplatím. Takže v každém případě je lepší chovat se tak, jako by posmrtný život byl.“ Vyberte si svou vlastní cestu, máte k tomu unikátní příležitost, konec věku rozumu prý už nadešel.