Po Yettim, Bigfootovi, tajemných deštích a UFO je tu další z řady záhad, která čeká na rozluštění, či případně na úplné vyvrácení. Je docela možné, že kdesi v hlubokém oceánu nebo v neprozkoumaném pralese existují tvorové (živočichové), které lidské oko ještě nespatřilo. Tito tvorové zde mohli přežít stovky tisíc let nebo se právě mohli vyvinout z druhu, který je nám velmi dobře známý, ale to jsou úvahy, jimiž se nyní nechci zabývat.

Zajímavější totiž je, že příběhy lidí, kteří zahlédli jakési živé tvory neznámého původu, nepřicházejí pouze z končin odtržených od lidské civilizace, ale také z míst relativně obydlených a prozkoumaných, jako jsou jezera ve Skotsku, Kanadě nebo Japonsku. Jsou zaznamenány stovky svědectví a fotografií, které potvrzují údajnou existenci živočichů podobných již tisíce let vyhynulým dinosaurům, kteří byli pozorováni právě v těchto oblastech, ale i v dalších.

Nejznámější z jezerních příšer je nepochybně údajná obyvatelka jezera Loch Ness ve Skotsku, kterou prý spatřilo přes 3000 svědků. Byla nafilmována, mnohokrát vyfotografována, několik týmů ji dokonce hledalo pomocí sonarů. Její sestřenicí by mohla být Champ z jezera Champlain v Severní Americe, kterou zahlédlo 91 lidí. Champ má dlouhý krk, hadovité tělo dosahující délky až devíti metrů a tmavou kůži. Na druhé straně Manipogo, příšera z Winnipežského jezera v kanadské Manitobě, se téměř vždy objevuje jako břidlicově šedý tvor s hrby a rohem vyrůstajícím ze zadní části hlavy. Podobné příběhy přichází i od jezer švédských, irských, novozélandských, afrických nebo například ruských. V Austrálii má tvor podobu vačnatce a jmenuje se Bunyip. Island má svou Lágarfljotsormur, což se nedá ani vyslovit.

Díky své popularitě ovšem v mnoha směrech vede lochneská příšera, která se stala, i když neexistuje jediný přímý důkaz o jejím životě, tvorem chráněným před zabitím zákonem, a dokonce si vysloužila i odborný název a zařazení.

Jezero Loch Ness se nalézá v severní části Skotska, kterou téměř odděluje od zbytku Británie. Táhne se v délce 39 kilometrů od jihozápadu směrem na severovýchod a je to největší a nejhlubší sladkovodní jezero ve Velké Británii (až 280 metrů hluboké). Vzniklo přibližně před 250 miliony let, ale od moře se oddělilo v důsledku poslední doby ledové před téměř 7500 lety. Rašelina na dně jezera činí jeho vodu neobvykle temnou a díky vlnám, které někdy dosahují až třímetrové výšky, v něm mnozí vidí spíše malé vnitrozemské moře než jezero. Strmá pohoří po obou stranách se zvedají do výše šesti set metrů. Na severním konci jezera leží Inverness, na jihu se rozkládá Fort Augustus. Asi uprostřed cesty podél jeho severní strany se v krajině vyjímá nápadná budova - hrad Urquhart.

Nejstarší zpráva o spatření tvora žijícího v tomto jezeře pochází ze šestého století a lze ji nalézt na ručně psaných pergamenech Vita Sancti Columbiani, které napsal v roce 565 benediktýnský mnich Adaman, opat anglického kláštera Iona. Pod titulkem Vyhnání vodní příšery silou modlitby svatého muže popisuje, jak svatý Columba přišel jednoho dne k jezeru a tam uviděl muže zabitého jezerním monstrem. Columba se rozhodl, jak se sluší na svatého jeho stavu, to ďábelské zvíře vyhnat z jezera. Požehnal jezeru, modlil se a zaříkával. „Obluda“, píše Adaman, „uslyšela hlas svatého, lekla se a utekla tak rychle, jak se objevila“.

Modlitby svatého Columba byly, jak se zdá, účinné pouze částečně, protože v roce 1933 byla nestvůra spatřena opět, poprvé v moderní době. V kronikách a písemnostech hradu Urquhart, vybudovaného a osídleného od roku 1297, neexistuje záznam (tedy aspoň dochovaný) o jediném svědkovi, který by podobné zvíře viděl. Dělníci, kteří průběžně opravovali silnici na břehu jezera od roku 1732, se také o něčem podobném také nikdy nezmínili, stejně jako lidé, budující Kaledoniánský kanál, jenž do jezera ústí. Ve viktoriánských dobách turisté navštěvovali jezero po tisícovkách, ale o gigantické bestii nepadlo ani slovo. Totéž platí o pracovnících Královské zeměpisné společnosti, kteří v letech 1903-4 zkoumali zeměpisnou polohu jezera a dokumentovali přírodní historii. Dalo by se říci, že dokud lidé o existenci tohoto tvora nevěděli, tak ho také nikdo nespatřil. Vlny svědectví začaly tedy připlouvat až po té, co se veřejnost vůbec dozvěděla, že prý podobná příšera v jezeře žije.

První svědek, Huge Gray (v tom se prameny rozcházejí), podpořil svou výpověď fotografií pořízenou ve chvíli, kdy obludu spatřil. Snímek uveřejnily hned dvoje anglické noviny, které také neprodleně vypsaly vysokou odměnu za fotku příšery, jež by přesvědčila odbornou veřejnost, nebo za ulovené tělo. To přilákalo ke břehům jezera stovky turistů a lovců a svědectví o spatření lochnesky začaly narůstat geometrickou řadou. Lovec jménem Marmaduke Wetherell, zvaný Vévoda, již tři dny po svém příjezdu hlásil, že našel stopy jezerní obyvatelky. Odlitky odeslané do Přírodovědeckého muzea v Londýně byly identifikovány jako stopy mladého hrocha, vytvořené z nohy stojanu na deštníky. Vévoda sklidil ostudu a rozhodl se, že to tak nenechá.

V květnu 1934 se objevil další snímek, pořízený tentokrát váženým londýnským gynekologem Robertem Wilsonem. Tento snímek není - na rozdíl od většiny ostatních - vůbec rozmazaný. Zachycuje cosi, co vypadá jako hlava a krk trčící z vody. Kolem krku jsou patrné ve vodě kruhy, což znamená, že se zvíře právě vynořilo. Fotografie je známa jako tzv. lékařův snímek a byla považována za jeden z nejpřesvědčivějších důkazů o existenci lochneské příšery, po němž se obnovila vlna svědectví, popisující ji jako 8 - 18 metrů dlouhého tvora, někdy se dvěma hrby vystupujícími nad hladinu do výše až jednoho metru, s dlouhým krkem a velkou hlavou koňského tvaru.

Slova váženého gynekologa se jen málokdo odvážil zpochybnit. Jediná matoucí věc byla, že doktor za plné jízdy zahlédl příšeru, zastavil, zaostřil ji svým deskovým fotoaparátem a udělal čtyři snímky, a to vše během několika sekund, kdy se lochneska objevila na hladině. (Upozorňuji, že tehdy nebyly k dostání žádné automatické přístroje.) Po letech se začal Wilson vyjadřovat vyhýbavě a tvrdil, že nikdy nevěřil, že fotí příšeru. Prý pouze něco viděl ve vodě, tak si to vyfotografoval.

Pravda vyšla najevo až v roce 1975, kdy dva pátrači našli v novinách článek, v němž Wetherellův syn prozrazuje, jak otec kdysi padělal snímek nestvůry. Vévoda se vrátil naštvaný z neúspěšného nasazení stop a rozhodl se pro jiný způsob. Pověřil tím své dva syny. Ian koupil hračku - ponorku, na kterou jeho bratr Christian přilepil krk s hlavou z modelářského vrstveného dřeva. Ponorku pak zatížili, aby se nekymácela, a výsledek vyfotili. Wetherell ani jeho příbuzní však se snímky na veřejnost vystoupit nemohli, tak se snažili najít někoho, kdo by se žertíku zúčastnil. Robert Wilson souhlasil, a tak se zrodila jedna z nejznámějších fotografií, nebo je to alespoň jedno z možných vysvětlení.

A tak nejen díky této fotce přicházely další a další svědectví a důkazy a lochneska prožívala jedno ze svých slavných období, která se střídala s obdobími relativního klidu a útlumu pozornosti (například druhá světová válka a 50. léta). Zájem o Nessie se obnovil v předcházející míře až v roce 1960, kdy vznikl nejslavnější film, který údajně zachycuje tohoto podivného tvora. Film natočil letecký inženýr Tim Dinsdale a vědecký tým RAF, kterému byl předložen, aby provedl analýzu, prohlásil, že se pravděpodobně jedná o živý objekt dlouhý kolem dvaceti osmi metrů. Jiní lidé však usuzovali, že mnohem pravděpodobnější vysvětlení je motorový člun. Jedním z nich je Maurice Burton, bývalý pracovník Muzea přírodních dějin v Londýně, který si povšiml, že údajná příšera se pohybuje stejnou rychlostí jako motorové čluny, na jezeře zanechává za sebou stejnou brázdu a drží se dráhy často využívané právě čluny. Je tedy docela možné, že příšera z filmu byla ve skutečnosti motorové plavidlo, ale to nic nemění na tom, že natočení snímku převrátilo svému tvůrci život naruby a pátrání po lochnesce dostalo nový směr využívající nejnovějších vědeckých metod.

Tim opustil své zaměstnání, koupil si maskovaný člun a natrvalo se usadil u jezera, ale to už přicházeli pátrači další - Dan Taylor z Texasu se žlutou ponorkou Viperfish se stal málem obětí spodních proudů u dna jezera, ale žádný kontakt nezachytil. K lochneskému jezeru začaly přijíždět celé vědecké týmy, některé už s ultrazvukovými lokalizátory - tzv. sonary. První kontakt sonaru byl zaznamenám v roce 1969 Robertem Lovem, ne však příliš kvalitní - zachycoval totiž nějaké objekty ve velké vzdálenosti. Nicméně v srpnu 1972 Robert Rines, vedoucí výpravy Akademie pro aplikovanou vědu z Bostonu, předvedl první sonarový snímek, který vzbudil pozornost i u seriozních vědců. Ultrazvukové vybavení podle všeho zaznamenalo veliký pohybující se objekt a podvodní kamera ho vyfotografovala. Výsledky znamenaly pro laické oko zklamání, protože fotka neukazuje nic víc než velký černý stín, přesto však právě tento snímek přivedl sira Petera Scota, aby dal příšeře odborný název Nessiteras Rhombopteryx a vyrobil její rekonstrukci, ne nepodobnou plesiosaurovi.

Původní snímky se brzy dočkaly kritiky ze strany odborníků, ale ani to průzkumníky neodradilo a v roce 1987 se k Loch Nessu vrátil další tým, aby uskutečnil operaci nazvanou Deepscan. Tento projekt zahrnoval flotilu 22 člunů, které provedly sonarový průzkum celého jezera. Ani to však nepřineslo definitivní výsledky nebo jasné fotografie, jen několik rozmazaných záběrů, které, jak se později ukázalo, nezobrazovaly nic jiného než kmeny stromů a zvířené usazeniny. Projekt byl ale schopen prozkoumat pouze 80 procent objemu vody, takže jestliže zde nějaké plaché zvíře opravdu žije, instinktivně by se snažilo dostat co možná nejhlouběji.

Tento článek je pokus o shrnutí několika nejdůležitějších dat, které se týkají existence lochneské příšery. Z vědeckého hlediska není její život v tak omezené lokalitě nejspíše možný, protože minimální počet jedinců nutný k tomu, aby se mohl genetický materiál přenášet na potomky v takové podobě, aby moc nezdegenerovali a byli schopni rozmnožovat se dále, by jezero dokázalo jen stěží uživit. To ovšem nevylučuje například možnost, že v jezeře žije pouze jeden nebo velmi málo jedinců schopných dožít se věku několika tisíc let, i když je velice nepravděpodobná.

Další otázkou je věrohodnost svědectví. Podstatná část lidí si své příběhy s velkou pravděpodobností vymyslela kvůli troše slávy a hromadě peněz. Mnoho lidí ale určitě věří, že to, co zahlédlo ve vodě, je veliká jezerní obluda, přestože tomu tak ve skutečnosti být nemuselo. Nabízí se tu celá škála vysvětlení od optických jevů vzniklých odrazy a lomy slunečních paprsků od hladiny k prosté záměně plovoucího kmene či velké vydry za něco, co vůbec nemusí existovat. Pravda je velmi relativní pojem, jak naznačuje jeden z posledních dílů třetí série Aktů X, kde Mulder honí vodní příšeru Big Blue, vše naznačuje tomu, že ji tentokrát nalezne, ale nakonec se ukáže, že jde o aligátora. Názor Johanna Fiebaga, že výskyt jezerních příšer a jiných zvláštních tvorů má co do činění s výskytem UFO, nepovažuji také za zvláště pravděpodobný. Jediné, co o existenci lochnesky mohu na závěr říci, je, že nic není jisté na sto procent, a proto končím se slovy klasika (agenta Foxe Muldera): Chci věřit.