Bylo ráno. V 7 hodin 17 minut místního času proletělo na střední Sibiří žhavé těleso (které dosud nebylo identifikováno, lze tedy hovořit o neidentifikovaném létajícím objektu - Unidentifed Flying Object zkráceně UFO), doprovázené neobyčejně silnými svételnými a zvukovými efekty, směrem z jihovýchodovýchodu na severozápadozápad. Let tělesa skončil explozí, ve výšce mezi 5 až 7 kilometrů nad zemským povrchem.

Výbuch nebyl okamžitý, těleso se v jeho průběhu pohybovalo po své dráze ještě asi 20 kilometrů. Exploze trvala několik desetin sekundy a byla dvatisícekrát (2000) silnější než výbuch v Hirošimě. Rázová vlna vyvrátila les na rozloze asi 2150 kilometrů čtverečních, obešla celou zeměkouli a způsobila otřesy zaznamenané v Taškentu, Irkutsku, Petrohradu a Jeně. Byl způsoben lesní požár.

Explozí se části tělesa dostaly do atmosféry, kde se smísily s kosmickým prachem, proniklým do atmosféry též při výbuchu tělesa a vstupu na nízkou oběžnou dráhu, a tato směs způsobila lom slunečních paprsků, jejichž důsledkem byly světlé noci a stříbřité oblaky, pozorované například i v Londýně. V oblasti katastrofy byla nalezena vrstva ztuhlých silikátových a kovových kapek, vrstva rašeliny má zvýšený obsah nejen niklu a kobaltu (obvykle přítomných v meteoritech), ale i olova, zinku a vzácného yteria.

Zvýšená radioaktivita sice nebyla v půdě zaznamenána, zato v rašelině ano. Vrstva rašelina z roku l908 (rašelina se vrství podobně jako letokruhy u stromů a lze tak snadno sledovat její historii) však vykazuje velké množství radioaktivního uhlíku! Radioaktivní uhlík se ovšem v přírodě běžně nevyskytuje, pouze na místech zasažených jaderným výbuchem; vyskytuje se ještě v kosmickém prostoru. Přestože radioaktivitu v půdě se nepodařilo přímo prokázat, o zasažení oblasti radiací ovšem vypovídá výskyt mutací borovic a některých druhů hmyzu, jejichž genetický kód byl změněn, urychlený růst rostlin, neobvykle silné přírustky letokruhů stromů po roce 1908. Domorodci hovoří o výskytu bílých vlků bez srsti a o podobně mutovaných zvířatech.

V oblasti byl zaregistrován zvýšený magnetismus půdy. V okamžiku výbuchu tedy muselo na oblast působit extrémně silné elektromagnetické pole. Stromy v oblasti jsou povalené směrem od středu výbuchu, v epicentru stojí stromy ohořelé, bez větví, holé, mrtvé, ale stojící jako telegrafní sloupy, přesně jako budovy v Hirošimě.

A lahůdka nakonec. Při jedné expedici došlo k pokusu s quartzovými hodinkami a námořním chronometrem. V epicentru výbuchu se obojí zpožďuje o dvě sekundy za 24 hodin, zatímco při měření mimo zónu je odchylka maximálně plus minus 26 setin sekundy. Po opuštění zóny se normální chod obnovuje v průběhu 48 hodin.

To byla fakta, teď se soustřeďme na hypotézy

Hvězdný prach
Prvotním projevem výbuchu pro civilizovaný svět byla oblaka stříbrného prachu, která se po explozi ukázala na obloze a světlé, polární noci. Seismografy irkutské observatoře sice zaznamenaly sice zaznamenaly povrchové zemětřesení v Tunguzce, ale protože se tyto záznamy vymykaly běžné normě, byly publikovány až po návratu první Kulikovy expedice. (To by mě zajímalo, jaké zprávy o pozorování mimozemských objektů se objeví, až tu skutečně přistanou :-) ). Tedy, v nejbližších letech po roce 1908 byl vědecky uznávaný názor, že Země se střetla s oblakem kosmického prachu, který způsobil jevy v atmosféře. Sice se už tehdy ptal Dán Thorwald Kool, jestli v té době nespadl nějaký meteorit, který nedovedl pochopit, jak mračno kosmického prachu může dostat do atmosféry popel, ale nikdo ho nebral vážně. Teorie kosmického prachu vzala za své, v okamžiku, kdy byl prokázán výbuch tělesa na Tunguzkou a jeho souvislost s atmosférickými jevy. Žádný vědec totiž nedokázal vysvětlit, jak může kosmický prach explodovat. S teorií meteoritu se ztotožnil akademik Leonid Kulik z Petrohradské akademie věd, který o tom dokázal přesvědčit nadřízené a tak i díky tomu, že Američané získávali železo z meteoritu z Arizony a hospodářským potížím Ruska se vydal pátrat po meteoritu a jeho železe. Když přišel na místo předpokládaného dopadu, objevil zpustošenou krajinu se spoustou kráteru. Pozůstatky meteoritu však nenašel. Vrátil se do Petrohradu. Vědci tvrdili, že ty krátery, jež viděl jsou přírodního původu a že vznikají při rozmrzání a zamrzání půdy. Bohužel pro Kulika měli pravdu. Ten se sice ještě několikrát do Tunguzky vrátil, ale stopy meteoritu nenašel. Dokonce poznal, že vědci měli, co se týká původu kráterů, pravdu. Tím padla hypotéza o pádu meteoritu. Kulik se chtěl ještě vrátit, vypukla však válka, ze které se Kulik už nevrátil.

Dokončení v tištěné verzi.