David Duchovny vysvětluje svoje způsoby sebeochrany, hovoří o svém návratu zpátky na velká plátna ve filmu Playing God a předkládá strategii pro budoucí filmy Akta X.

Přibližně po deseti letech relativního zastínění v béčkových filmech a památné role transvestitního agenta FBI Dennise/Dennisy seriálu městečko Twin Peaks se David Duchovny konečně stal hvězdou první velikosti – Akta X sleduje v USA každý týden v průměru 20 milionů televizních diváků. Nyní se 36ti letý herec, v souvislosti s nadcházejícím elegantním krimi dramatem Playing God, poohlíží po návratu na stříbrné plátno.

Následuji tedy Duchovnyho přes plac k něčemu, co vypadá jako koza s vyvrhnutými vnitřnostmi. Připouštím, není pravá, ale mouchy kolem její hlavy jsou. Krev jí prosakuje z nosu a očí. Hned vedle té věci sedí na bobku malinká holčička v černém baretu. „Tohle není vůbec děsivý," prohlásí. „Vážně není?", ptá se režisér, který spolu s nahaněčem much (nedělám si z vás legraci) ohlíží kolem, co by se ještě dalo vylepšit. Právě když mám pocit, že slyším slovo „červi", doháním Duchovnyho a společně se usazujeme do režisérských křesel.

„To je Piper," vysvětluje Duchovny ukazujíce na tu malou holčičku. „Je to Gillianina dvouletá dcerka. Pohybuje se tady na natáčení ode dne, co se narodila, takže je zvyklá na svíjející se mimozemské červy. Ona si myslí, že je to úplně normální. Ale když letos viděla Santa Clause, byla na mrtvici – vřískala a brečela. Jsem opravdu rád, že nebudu muset platit účty za jejího psychiatra."

„Tak," prohlásí, otáčeje se na mě. „Doufám, že si nebudeš chtít povídat o mimozemšťanech. No, můžeme jestli si to budeš opravdu přát, ale ..." „Neměj strach," ujišťuju ho já. „Viděla jsem totiž dohromady asi šest minut z Akt X a mimozemšťani jsou mi totálně ukradený." „Vážně?", diví se, prohlížeje si mě od hlavy k patě. „Většina novinářů po mě chce odpovědi na svý otázky o E.T. a vesmírných plavidlech..." „Já vážně nemám žádný otázky na mimozemšťany. Doufám, že jestli k nám přicházejí, tak mě si určitě nevezmou. Radši bych se bavila o poezii." Duchovny se směje. Dosáhl na Princetonu úrovně absolventa bez akademické hodnosti a na Yale se propracovával k doktorátu z literatury, předtím než se rozhodl být raději hercem. „Moje nakladatelka myslí, že by si se mohl podívat na tohle." Říkám, a vytahuju ze své tašky smotek přeházených faxových stránek. Duchovny si bere stránku do ruky a nahlas čte... „Ježiši, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších básní," začíná se smát. „Jak to mohla vědět? Jmenuje se Autoportrét ve vypouklém zrcadle. Je od Johna Ashberryho. Je to celé o muži, co kreslí svůj autoportrét, jenomže se přitom dívá do zrcadlové koule. A čím více se k ní přibližuje, tím vzdálenější se obraz zdá být. Pro mě je tohle způsob hraní, o který se snažím. Zkouším si chránit, co inzeruju, chránit si image. To je můj postoj k jakémukoli druhu sebevyjádření. To je míra toho, kam v životě potřebuju dojít." Zamyslí se a potom pokračuje, „na tuhle báseň by si se mohla dívat týdny, prostě týdny."

Duchovny si čte dál asi pět minut, dokud mi nedojde, že jestli ho nepřeruším, bude v tom pokračovat pravděpodobně celé týdny. Beru mu tedy tu báseň z ruky a strčím jí zpátky do tašky. Podívá se, překvapený, a člověk v tu chvíli vidí ironického, roztržitého profesora, kterým se měl stát.

Zajímalo by mě, jestli si měl pocit, že vidíš nějaké varovné signály, které by kandidátům na doktorát ukázaly, že si vybrali opravdu špatnou životní dráhu a že by jim určitě bylo líp jako hercům.

[Duchovny se nerozpakuje] „Dobrá. Za prvé: místo sedění doma a třídění papírů si raději vykouříš jointa, hrábneš po čokoládové tyčince a zajdeš do kina. Ikdyž to by se mohlo říct o všech absolventech. Za druhé: ikdyž se máš učit, všechny tvý odkazy jsou spíš k televizním seriálům a zajímavým filmům než k literatuře. Což je vysoce hodnoceno mezi studenty, ale už ne fakultou. Za třetí...

Byl by z tebe dobrý učitel, přeruším ho.
[Duchovny chvíli přemýšlí] Myslím, že vyučovat na univerzitě je velmi důležité povolání, to ano, ale tahle mládež už je v situaci, kdy se tam dostane lépe vzdělaná než většina lidí na světě. Myslím, že opravdu hrdinští učitelé jsou ti, kteří pracují s menšími dětmi, jako to dělají moje máma a sestra.

Jaký jsi byl teenager?
Dobrý atlet, dobrý student, zkrátka dost slušný kluk. Vážně jsem neměl potřebu vyhodit do povětří nějakou budovu.

Vyrostl jsi na newyorské Lower East Side. Vracíš se tam často?
No jistě. Miluju Lower East Side. Všichni mluví o tom, jak rozdílné skupiny lidí se tam stěhují a mění také její strukturu. Ale drogy zůstávají stejný – jenom je prodávají jiný etnický skupiny.

A co lehký holky?
Vždycky si budu procházku po Dvanácté a Třetí ulici jednoho dne, kdy jsem byl ještě hodně mladý. Ta žena tam pronesla: „Můžeš mít kousek číči za pět dolarů!" Pamatuju si, že mě hned napadlo, kolik asi stojí celá? Pamatuju si o té ženě víc, než o jiných s nimiž jsem strávil významnější chvíle. To neříká sice vůbec nic o mě, ale hodně o paměti...

Děláš si legraci? Tohle o tobě říká úplně všechno. A kdyby jsi měl tehdy těch pět doláčů v kapse, pravděpodobně by sis tuhle část příběhu nezapamatoval!

Kdo říká, že jsem těch pět babek neměl? Ne, to je celý o tom, že jsem si nikdy nepomyslel, že by mohla promluvit na mě, a když už to udělala, nabízela mi jenom kousek, jenom část. Co tím o mě říkala? Že bych to celý neunesl, že bych to nezvlád? Bylo to tehdy pět babek jenom za čtvrtinu? Dalo by se za dvacet koupit si jí celou?

Když už mluvíme o sexu...
[Duchovny zasténá]

Ale no tak, mohli bychom se o něm docela dobře pobavit, vždyť před několika měsíci vyšel v jednom magazínu článek, že jsi sexuální narkoman. [Přesvědčuju ho a snažím se nesmát]

To je k smíchu? Je to jako to příjmení, co můžou dát za moje jméno – David Duchovny, Sexuální narkoman! Neobtěžuje mě to, ale když si dám s někým schůzku, nebo to vidí moje matka, tak potom to začíná být dost trapný. Vůbec nemám ponětí jak tahle kachna začala, ale čas od času vystrčí tu svou hnusnou hlavu. Nejsem zadaný a scházím se se ženami. A protože jsem slavný, tak nic v mým životě není jen tak obyčejně. Vyjdu si s někým na večeři, někdo nás uvidí a hned je to druhý den v novinách. Jako ty všechny historky o mě a Winoně Ryderové. Winona je moje přítelkyně a já jí zbožňuju, ale nechodím s ní. Jen jsme spolu večeřeli a už nám vymysleli plány do budoucna. Není toho moc, co můžu v těhle věcech dělat, ale řeknu ti alespoň dobrej úlet. Jednou jsem měl tiskovku s Hollywood Foreign Press a ten chlapík se tam postaví, takovej postarší, myslím, že byl Izraelec a řekne: „Mám tři otázky. První: Jste sexuální narkoman? Druhá: Co je to sexuální narkoman? A třetí: Jak se jím stanu?" Tohle mě řeklo o tý věci víc, než bych chtěl kdy vědět.

Máš momentálně vážnou známost?
Ne, právě teď ne. Představuju si jaký by to bylo krásný kdybych měl, jenomže ta osoba bude muset být ochotná přinášet i oběti, jinak by totiž musela vést stejný život, jako já, což je důvod, proč mají herci obecně tendenci chodit zase s herci.

Což ovšem velice často nefunguje...
Ono vůbec moc vztahů nefunguje.

Dostal ses někdy na Internet, aby jsi si přečetl co o tobě píšou? Protože jsou všechny ty chatroomy Davida Duchovnyho...
No já vím. Nedávno jsem se nudil v kanceláři manažerky a její asistent mě dostal do jednoho takovýho „mýho" chatroomu. Slyšíš to? Můj chatroom! Tak jsem napsal: „Ahoj, tady je David Duchovny. Chce si někdo povídat?" A oni dál pokračovali ve své konverzaci. Takže jsem napsal znova: „Ahoj jsem David Duchovny." A oni začali všichni odepisovat. „Jo, já jsem taky David Duchovny." „Já taky."

Takže k čemu tyhle všechny chatroomy vůbec jsou?
Drží lidi pohromadě. Je to jako kostel, znáš to, chodíme tam a říkáme, že se tam modlíme k Bohu, ale ve skutečnosti se tam chceme setkávat s lidmi. Není to jenom o víře, ale je to i o společenství lidí. Takže jako Bůh v kostele, jsem já v chatroomech úplně zbytečný. Oni by mě nenáviděli, kdybych se tam ukázal.

Žiješ tady ve Vancouveru deset měsíců v roce. Dostaneš se vůbec k tomu, aby sis to užil?
Část toho, co je na Vamcouveru hezkýho, je to, že to není Amerika a lidi ti tady dají víc prostoru. Můžeš tady potkat divnýho člověka, co vydává The Instamatic, ale nepotkáš tady žádný paparazzi. Jsou vážně ve svém obtěžování houževnatí. Chci tím říct, že je vždycky hrozně dlouhá cesta přes celý letiště. A oni jsou vždycky tam, kam já přiletím. Herci se stejně cítí jako primadony, takž ty tam prostě musíš držet půlky u sebe pěkně dlouho a říkáš si: „Ksakru, proč prostě jednomu s těch chlápků nerozbiju hubu, pak bych se cítil jako chlap."

Opravdu se herci cítí jako primadony?
No, já si myslím, že ano. Být hercem, to zahrnuje hodně péče tvého okolí, hodně přetvářek. Neříkám, že je to lehká práce a neříkám, že je to zženštělá práce, ale můžeš lehce podlehnout myšlence že neděláš opravdu chlapskou práci.

Přemýšlím o propašováním pár kubánských doutníků zpátky do Ameriky. [svěřuji se mu] Dělají tobě nějaký problémy, když odsud odjíždíš?
[Duchovny zakoulí očima] Minulý víkend mě zastavili při cestě dolů do L.A. Prostě ke mě na letišti přišel policejní pes a sedl si vedle mě. Potom mě přivedli k celníkovi a ten se mě zeptal: „Kouřil jste marihuanu, nebo byl blízko někoho, kdo ji kouřil v posledních čtyřiadvaceti hodinách?" No a já mu na to: „Vím, že jsem žádnou trávu nekouřil a nemyslím, že bych byl blízko někoho, kdo ji kouřil, ale jak to můžu vědět?" A on řekl: „Podívejte, bylo by mnohem jednodušší, kdyby jste my řekl pravdu." „Ale já vám říkám pravdu," bráním se já. A on zase: „Co děláte tady v Kanadě?" Samozřejmě zrovna já se dostanu k jedinýmu chlápkovi, kterej se nedívá na Akta X. Takže jsem mu řekl, že tady hraju v tomhle seriálu a on se usmál a zeptal se mě, jestli mě nenapadá proč mě ten pes určil. Říkám mu, že mám taky psa, takže ho tenhle možná cítil, což mi připadalo jako logická odpověď. Jenže on na to znova: „Ne, to není ten důvod." Tak mu říkám, že možná potřebuje jiného psa, což se mu asi nelíbilo. Přišel totiž nějakej další chlápek a řekl si o moji peněženku.

Začínal jsi se bát?
Začínal? Potil jsem se a motala se mi hlava. Bylo to jako: „Tak dělej zastřel mě, takhle už to dál nevydržím!" Takže ten chlápek vyndal všechny moje kreditní karty, přejel je rukavicí a vrátil je zpátky. Odešel, a když se za chvíli vrátil, oznámil mi: „Byl jste pozitivně testován na kokain." Já na to: „Cože, to není možný. Já neberu kokain!" Což je pravda, ale znělo to přesně jako co by řekl člověk vinný. No a potom konečně řekl: „Musím říct, že množství, pro které bych vás nechal svléknout do naha a prohledal je tisíc jednotek a vám jsme napočítali 190, takže si myslím, že jste dal pravděpodobně svoji kreditku do ruky někomu, kdo kokain bral." Dobrý je to, že oni většinou vědí, kdo jsem a tak mi rádi prohledávají mojí tašku a ptají se, jestli tam nejsou nějaké tajné dokumenty. Mají z toho úplnej odvaz. No a teď je mi jasný, že až uvidíš toho vořecha jak k tobě přichází, prostě mu řekněš: „Sedni!" jako by to bylo celý tvůj nápad.

Postrádáš normální život? A měl jsi ho vůbec předtím?
Myslel jsem si, že ano. V tuhle chvíli mi to strašně chybí, ale když jsem se nedávno vracel do L.A., šokovalo mě zjištění, že už ho nemám ani tam. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale jsem na pokraji nervového zhroucení. (Těžko říct, jestli si Duchovny dělá legraci.) Myslím tím, že jsem jinak v pohodě, dokážu se postarat sám o sebe. Ale cítím se izolovaný a osamělý. Nejsem vůbec šťastný.

Kdyby jsi věděl, jaký to bude natáčení, vzal by jsi ten seriál?
Jak teď můžu porovnávat s tím, jaký by to bylo, kdybych v něm nehrál. Nenávidím, když lidé říkají: „Neskuhrej, taky by jsi teď mohl pracovat u McDonalda." Jako kdyby tohle byly pro mě jediný dvě možnosti. Buď hrát celej život v tomhle seriálu nebo celej život: „Dal byste si k těm hranolkům taky kolu?" Miluju herectví a miluju Akta X. Ale dělat v televizním seriálu, to je jako jezdit na slonovi. Jede si kam chce, ať už mu něco říkáš nebo ne. A tohle že ze mě dělá bastarda? [Duchovny se na minutku zamyslí.] Asi dělá. Viděl jsem jednou v televizi ten seriál o tom, jak je osobní štěstí předurčeno. Nemá to s námi vůbec co dělat, buď to jseš jeden z těch lidí, co ho mají nebo prostě ne. A jak se tak dívám na tebe, ty jseš jedna z těch opravdu šťastnejch, že jo? To já bych se lidně mohl celej den přesvědčovat, že je celej svět jen v pohodě, ale stejně bych se cítil úplně na nic. Ale v celkovém pohledu si zase tolik nestěžuju.

[Začíná trochu mrznout, takže se přesunujeme do Duchovnyho přívěsu, malé tmavé a deprimující místo. David sleduje výraz v mé tváři.] No co, musel jsem si koupit malý přívěs, protože dost často pracujeme pozdě do noci!

Brouku, člověk na hranici deprese jako ty potřebuje slunce a barvy. Pryč s touhle ponurostí. [Projdu horu knih na jeho stole. Povídky Joyce Carol Batesové, Joseph Campbell, ...] Vážně nechápu, čím tě tenhle chlap fascinuje.

Je to inspirující. Nechápeš to, protože jsi opravdu šťastná. To je četba pro nás, lidi postižený nedostatkem štěstí. Měli by mě asi povolit parkovat na místech pro invalidy. „Strážníku, podívejte se přeci na mě, vždyť já jsem nešťastný." Takže nezatracuj Campbella, dokud si ho nepotřebovala.

[Zatímco já si prohlížím jeho skřínky a šuplíky, Duchovny sedí za stolem a čmárá si.] Dostáváš teďka tuny scénářů?
Myslím, že každý ví, že Akta X se tady natáčejí deset měsíců v roce a já se dost dobře nemůžu v tý době dostat někam jinam a natočit ještě film. Chci říct, nenabídli mi proto Batmana, ikdyž už jsem měl na to připravený vtip. Chtěl jsem pak všude říkat, že mi nabízeli Batmana, ale protože mám takový nos, museli by to přejmenovat na Batmaniševiče. Nejsem si ale jistý, jestli by se tomu vůbec někdo smál.

Dokončení v tištěné verzi.