V minulém čísle jsem se trochu zmínil o Alfrédu Bielekovi, vědci, který se významně podílel na několika vládních projektech a který dokonce prožil filadelfský pokus na vlastní kůži. Alfred Bielek se narodil jako Edward A. Cameron 4. srpna 1916, syn Alexandra Duncan Camerona. Jeho otec byl odveden k námořnictvu dříve, než USA vstoupily do první světové války. Bratr Alexandr Duncan se narodil v květnu o rok později.

Edward (Bielek) šel studovat na Princetown a později na Harvard, kde získal doktorát z fyziky. Duncan šel na universitu do Edinburgu, kde také získal doktorát ve fyzice. V září 1939 byli oba odvedeni jako poručíci k námořnictvu a absolovovali 90-ti denní výcvikový kurz pro důstojníky se speciálním pověřením v Providence na Rhode Islandu. Po skončení výcviku byli přiděleni k Institutu pokročilých věd na Princetownu v New Jersey a přidali se k již probíhajícímu projektu Duha (Project Rainbow). V lednu 1941 byli posláni na moře na ponorce Pennsylvania, než byla v říjnu odstavena do suchého doku v Pearl Harbour. Začátkem února 1942 se vrátili do Institutu, kde pokračovali v práci na projektu, jehož součástí byl Filadefský experiment. Dne 2.srpna 1943 se uskutečnil druhý pokus, při kterém Alův bratr Duncan zůstal v roce 1983 a brzy zemřel (viz. minulé číslo).

Projekt byl přerušen a Edward nějaký čas spolupracoval na projektu Manhattan v Novém Mexiku v Los Alamos, kde se účastnil prací na vývoji první atomové bomby. Byl zatčen a obviněn ze špionáže, ale místo aby byl převezen k vrchnímu soudu do Washingtonu, byl odvezen do vojenské základny Fort Hero v Montauku, kde mu totálně vymazali paměť a odkud byl posléze poslán do minulosti (konkrétně do roku 1927, kde byl jako jednoleté dítě umístěn do Bielekovy rodiny, která ho vychovala). Tak přišel ke jménu Alfréd. Jako Alfréd vystudoval techniku, pokoušel se o podnikání, ale neuspěl, poté prožil třicetiletou úspěšnou kariéru elektroinženýra (v této době také spolupracoval s vládou na několika projektech) a před dvěma roky odešel do důchodu.

Projekt Phoenix byl pokračovatelem projektu Duha, kde se armáda kolem roku 1947 vrátila k filadefskému experimentu a snažila se vyřešit otázku, jak upravit přístroje, aby jejich účinky byly únosné pro lidi, a experiment tak mohl být využit v praxi. Projekt Phoenix začal v Brookhavenských národních laboratořích na Long Islandu a částečně se ho účastnila skupina vědců známých již z období před druhou světovou válkou, včetně von Neumanna. Byl to právě on, kdo tento problém vyřešil a sice tak,že všechny kroky experimentu nechal provádět speciálním elektronickým přístrojem, který k tomuto účelu vyrobil v letech 1949 až 1951. Takto vynalezl počítač, jehož obdoba do té doby neexistovala.

V roce 1953 se uskutečnil další pokus s jinou lodí a jinou posádkou. Byl zcela úspěšný, protože žádné nežádoucí účinky nebyly zaznamenány. Práce na projektu pokračovali dál po celá léta a jedním z jeho výstupů snad byla i technologie Stealth. K dispozici jsou také kryty pro velké lodi a nosiče zbraní, které je činí neviditelnými. Existují veřejně známé informace o tom, že americké lodě mizí z obrazovek radaru a dokonce, i když je sledovalo soukromé letadlo, prostě zmizely a o tři dny později se opět objevily na radaru o 5000km dál.

Ovšem Projekt Phoenix se rozvíjel také jiným směrem. Začal se zabývat ovládáním a ovlivňováním lidských myšlenek. Bylo je prý možné pomocí vhodného zařízení přenést do počítače, kde byly uloženy a mohly být opět vyvolány. Dosáhlo se i toho, že médium s paranormálními schopnostmi mohlo vyslat svoje myšlenky a prostřednictvím počítače ovlivnit mysl jiných lidí. A tak v rámci projektu Phoenix vědci do značné míry prozkoumali, jak vlastně lidská mysl pracuje. Objevily se hrozivé možnosti ovlivňování lidského vědomí. Americký kongres, který obdržel o těchto výzkumech podrobnou zprávu, z obav před možným dalekosáhlým zneužitím výsledků vše zastavil, alespoň na oficiální úrovni. Skupina vysoce postavených důstojníků se však možnosti ovlivňování myšlení nepřítele nechtěla vzdát. Výzkum tak pokračoval dále, ovšem nyní již v rámci přísně tajného projektu Montauk.

12. srpna 1983 se projekt Phoenix spojil s Filadelfským experimentem. Té noci projekt zkrachoval. Objevil se netvor, který vypadal téměř jako himalájský sněžný muž, jehož výška byla odhadnuta od čtyř do devíti metrů, podle míry strachu přihlížejících. Tvor ničil všechno kolem sebe. Vedoucí projektu se rozhodl stanici uzavřít. V ten moment se ale ukázalo, že mají stejný problém, jaký nastal na lodi Eldridge - nemohli stanici vypnout prostě jen tím, že zatáhnou za páky aby tak uzavřeli přívod elektrické energie. Odřízli tedy elektrické kabely, které stanici napájely, stanice však běžela dál i bez proudu. Je zajímavé,že přesně před touto situací varoval samotný Einstein již před mnoha lety: „Jestliže stvoříte vysoce komplikovaný stroj a dáte mu dostatek energie, stane se sám inteligentním.“ A to se také stalo. Stroj z projektu Phoenix měl obrovský počítačový komplex. Ten zjistil, jak se napojit na zdroj elektrické energie a vložit do něj svou vlastní energii. Nepotřeboval tedy k chodu místní energii. V té chvíli jediným možným způsobem, jak zařízení zlikvidovat, bylo zničit jeho mozek, to znamená jeho počítačové a napájecí kontakty a modulátory, a rozřezat je na kusy. Tak byl v noci 12. srpna 1983 projekt ukončen.

Alfred Bielek si na svůj předcházející život neměl nikdy vzpomenout, ale skutečnost vypadala jinak. V srpnu 1984 byl ve Spojených státech uveden film anglické společnosti Emi Thorn s názvem Filadelfský experiment. (Mimochodem tento film i jeho volné pokračování byl uveden v našich videopůjčovnách.) Příběh byl natočen ve Spojených státech v letech 1982 - 1983. Filmaři chtěli natáčet u budovy projektu Phoenix na Long Islandu, ale nedostali od vlády povolení. Film tedy natočili v Utahu. Pozměnili některá data a skutečnosti, například rok 1983 na 1984 a místo konání na Utah. Změnili také datum konání Filadelfského experimentu ze srpna na říjen 1943. Ale přesto byl začátek filmu úplně přesný. Ukazuje dva muže (Ala a jeho bratra), jak se vrací zpět do roku 1983 a Al zůstává v roce 1943. Vláda Spojených států společnosti Emi Thorn řekla, že nechce, aby byl v USA distribuován. Přesto se však společnost rozhodla film promítat, a proto ho také mohl Alfred Bielek spatřit. Po zhlédnutí tohoto filmu v lednu 1986 si Bielek začal rozvzpomínat na události, které do této chvíle byly v jeho mozku násilně potlačeny. Když skontaktoval svého bratra, dozvěděl se, že jeho bratr si už vzpomněl před více než měsícem a to pomocí regresivní hypnózy. Datum 12.srpna, kdy se Filadelfský experiment uskutečnil je velice významné z důvodů, které přesahovaly naše chápání asi až do roku 1988. Podle Alfreda Bieleka má Země vlastní biorytmická pole - celkem čtyři, které všechny vrcholí k určitému datu : 12.srpna 1943, 1963, 1983 a každých dvacet let směrem do budoucnosti ale i do minulosti. Proto mezi oběma experimenty - Filadelfským a Projektem Phoenix - nastala synchronizace, což umožnilo uzavření časové smyčky a porušení časové linie. Filadefským experimentem se zabývalo či nechalo inspirovat mnoho knih. Například The Philiadephia Experiment od Berlitze a Moora, nebo kniha How You Can Explore Higher Dimension in Space and Time (Jak proniknout do vyšších dimenzíčasoprostoru) autora T.B. Pawlického z roku 1989. Kniha se sice nezabývá podrobně filadelfským experimentem, ale dokumentuje jisté další teoretické aspekty, které s tímto pokusem souvisejí.

V knize se Pawlicki vrací k základním pojmům, aby vysvětlil náš trojrozměrný vesmír a způsob, jak se tyto rozměry dostat. Začínáte u bodů, první rozměr je přímka. Dva rozměry představuje trojúhelník (je to nejmenší možné vyjádření uzavřené dvourozměrné konstrukce na papíře). Pomocí jakéhokoli předmětu si můžeme představit trojrozměrnou strukturu.

Kniha se také pokouší ukázat, co se děje, když zvýšíte až za jakýsi limit, za nějž Einstein považoval rychlost světla c. Učebnice praví, že podle Einsteina je c limitující rychlost pohybu čehokoli ve vesmíru - když zrychlíte hmotu až na rychlost světla, ztratí jeden ze svých rozměrů, stane se plochým předmětem. Ale není to tak úplně pravda.

Hmota rotuje v časoprostoru a jeden rozměr neztrácí - to, že se délka předmětu pohybujícího se rychlostí blízkou rychlosti světla zkracuje, se jeví pouze pozorovateli na stanovišti, které se vzhledem k předmětu nepohybuje. Nákresy a text knihy objasňují, že když se rychlost pohybu blíží rychlosti světla, začínáte se zkracovat a pohybovat po spirále. Nejdůležitějším aspektem, kterým se Pawlicki ve své knize zabývá je tzv. anuloid neboli torus času. (Anuloid je plocha vytvořená rotací kružnice kolem přímky, která leží v rovině této kružnice a zároveň jí neprotíná). Einstein prohlásil, že v našem vesmíru neexistuje nic takového jako je přímka. Vyjdete-li z jednoho bodu kterýmkoli směrem a půjdete-li stále po přímce (nebo si budete myslet, že je to přímka) dost daleko, obejdete celý kruh a vrátíte se tam, odkud jste vyšli. To platí i o čase. Je to také uzavřený kruh, který někdy nazýváme torus času. Co to znamená? Představit si to je dost obtížné, protože rozměrem jde o gigantickou záležitost. Znamená to, že v centru tohoto anuloidu čas plyne lineární rychlostí, po obvodučas plyne ve spirále. Když vyjdete ze středu k vnějšímu okraji, ocitnete se v jiné realitě. Jestliže budete pokračovat po okraji, dostanete se do alternativních realit, paralelních k vaší vlastní.

Je to nesmírně důležitý bod z hlediska mechanismu zmizení torpédoborce Eldridge i jiných objektů. Eldridge sice cestoval časem, ale ve skutečnosti se přesunul do hyperprostoru. Projekt nepředpokládal, že by měl cestovat časem, měl pouze rotovat v časovém poli (hyperprostoru), aby se stal neviditelným. Srážka obou experimentů vlastně ve skutečnosti vytvořila otvor široký 40 let.

A jaký byl důsledek? Zvýšený výskyt fenoménu UFO je patrný právě od padesátých let. Existují náznaky, že přicházejí z jiné reality než z té, kterou my považujeme za náš vesmír. Zřejmě museli mít a mají nějakou cestu, kudy se sem dostali. Tou cestou byl patrně tento projekt, způsob, jak otevřít vstup do našeho časoprostoru a umožnit hromadný nástup na Zemi, do naší reality. Filadelfského experimentu se žádné mimozemské bytosti nezúčastnily. To se však nedá říci o projektech Phoenix a Montauk, na kterých podle Alfreda Bieleka mimozemšťané spolupracovali, a to hned několik druhů. Bielek také tvrdí, že už v roce 1962 stáli díkyčasovým tunelům na povrchu Marsu, kde našli podzemní opuštěné laboratoře a různá zařízení. Mars prý navštívili několikrát po sobě.

Tak toto byl pohled Ala Bieleka na projekty, kterých se zúčastnil v průběhu obou svých životů. Jiné zdroje bohužel nemáme, ani nevíme, jak si ověřit tyto informace, které se zdají být příliš neuvěřitelné. Pravda je, že Bielek nemá žádné důvody si vymýšlet, je v důchodu a peněz má také dost. Nezbývá nám tedy nic jiného, než čekat, jestli jeho informace vláda potvrdí, nebo jestli se opět někomu nepodaří probourat se do armádního počítače, a tak tyto informace potvrdit nebo vyvrátit.

Za překlad anglického textu, z kterého jsem také mimo jiné čerpal, děkuji Lídě Pocové.