Za válek docházelo vždy ke zdokonalování zbraní, vymýšlení a zkoušení nových technologií, aby si válčící mocnosti zajistily převahu a vítězství. Tyto výzkumy se neomezovaly pouze na období válek, ale samozřejmě, že když už nějaký konflikt vypukl, účastnící se státy musely se svou novou technologií či zbraní přijít co nejdříve, aby měly větší šanci na vítězství, a to samozřejmě všechny procesy urychlilo. Stejně tomu bylo i za druhé světové války, kdy obě strany hledaly nějaký způsob, jak tyto boje co nejrychleji ukončit. Americké námořnictvo (US Navy) si již od 30. let pohrávalo s myšlenkou nejlepšího způsobu kamufláže - neviditelnosti. Každý si dokáže představit, co by se asi stalo, kdyby jedna z bojujících stran byla v té době schopná této technologie. Proto byly všechny výzkumy a experimenty přísně tajné a neoficiální a proto také vychází najevo až nyní.

Oficiální název Filadelfského experimentu společně s Projektem Montauk byl Projekt duha (Rainbow - Project).Šlo o dva americké experimenty, ze kterých nepřímo vzešel i současný neviditelný bombardovací letoun Stealth - Fighter.

Filadelfský experiment začal už v roce 1931 jako vědecké studium možnosti nechat předměty zmizet a nevedl ho nikdo menší než známý srbský vynálezce Nikola Tesla. Projektu se účastnilo mnoho tehdejších vědeckých osobností, mimo jiné doktor Alfred Bielek, jeden z mála, kteří zdraví přežili Filadelfský experiment, a John von Neumann, který převzal celý projekt po odvolání Tesly v březnu 1942. Sám Tesla zemřel o deset měsíců později v lednu 1943.

V roce 1934 se projekt přestěhoval na východní pobřeží, do Institutu pro pokrokové výzkumy v Princetownu, jehož členem byl i Albert Einstein. Ačkoli jeho sjednocená teorie pole (Unified Field Theory) byla použita jako základ experimentu, sám se nikdy přímo na činnosti skupiny nepodílel. Jednalo se o využití účinku velmi silného elektromagnetického pole na povrchové plavidlo s posádkou. Pole bylo vytvořeno pomocí magnetických generátorů (degausserů). Do činnosti tak byly zapojeny pulzující i nepulzující generátory, aby vytvořily obrovské elektromagnetické pole na plavidle a rovněž kolem něj. Elektromagnetické pole mělo sloužit k dosažení cíle - zmizení objektu, to znamená k překonání a rozbití čtvrtého rozměru - času, který jednoznačně určuje trojrozměrnou realitu. Zjistili, že pátý rozměr se skládá z rotujícího geometrického místa nebo spirály, která určuje rychlost a směr plynutí času. Změnou času, ve kterém se objekt nalézal, mohli údajně dosáhnout jeho mizení a opětovné objevení.

První dva pokusy v letech 1936 a 1940 probíhaly bez účasti posádky a byly považovány za úspěšné. Třetí pokus se konal 12. srpna 1943 již za účasti posádky na bitevní lodi Eldridge (námořní křižník DE 173). Tento pokus už vedl John von Neumann, který využil vlastního přístupu a vytvořil systém centrálního rotujícího elektromagnetického pole na kritické frekvenci, ve které dochází k vzájemnému působení s pátým rozměrem, což by jí umožnilo stát se neviditelnou. Následky vystavení lidského organismu poli s tak vysokou frekvencí mohly být podle některých vědců tragické, ale Neumann chtěl dodržet termín, a tak se pokus uskutečnil.

Když experiment začal, objevilo se mlhavé zelené světlo, podobné tomu, o kterém vyprávějí lidé, kteří přežili události v Bermudském trojúhelníku popisující světélkující zelenkavou mlhu. Brzy byla celá loď zahalena do této mlhy a plavidlo se společně s posádkou začalo vytrácet z dohledu lidí dokud nebylo vidět nic, kromě jasně vymezeného tvaru lodního trupu ve vodě, ovšem za předpokladu, že pozorující osoba byla dostatečně blízko, aby viděla, a přesto venku z pole.

Po několika desítkách minut se loď znovu objevila na místě, kde předtím zmizela, ve filadelfských docích. To však nebylo všechno: později bylo oznámeno, že se loď během doby pokusu objevila v Norfolku, ve vojenském námořním přístavu ve Virgínii, což je místo vzdálené přes 400 km! To znamená,že se podařilo nejen zneviditelnit obrovskou válečnou loď, ale také tento několika set tunový kolos teleportovat.

To ale nebylo poslední překvapení, které čekalo na vědce po opětovném objevení lodi: část lodi byla poškozena, některé části chyběly úplně, ale nikdo nedokázal dát spolehlivou odpověď, co se vlastně stalo. Část posádky zmizela také, někteří byli pevně zapuštěni do trupu lodi (jede námořník měl do lodi zapuštěny pouze ruce, tak mu mohly být amputovány a je to jeden z těch, kteří se nezbláznili). Zbytek členů posádky byl v úplně vyšinutém stavu hysterie nebošílenství, a ti byli převezeni do nemocnice Bethesda Naval Hospital, kde byli drženi odloučeni od světa po zbytek trvání války a kde jim byla poskytována odborná pomoc, když jim začala vynechávat paměť, případně když přestali ovládat svá těla. Muž takto zasažený se o své vlastní vůli nemůže pohnout, pouze tehdy, když dva nebo více z těch, kteří byli na lodi s ním, rychle přijdou a dotknou se ho. Jinak “ztuhne”.

Pokud ztuhne, jeho pozice musí být pečlivě označena, protože tak ztrácí svou viditelnou podobu. Pak se musí nejnovější člen posádky přiblížit k označenému místu, kde najde jen obličej nebo pouhou kůži ztuhlého muže. Jeho stav trvá většinou kolem hodiny, někdy však také celý den nebo noc, ale někdy také mnohem déle. Jednou to trvalošest měsíců, než muž “rozmrzl”. Tyto “hluboká ztuhnutí” nejsou psychického původu. Je to výsledek hyperpole, které vzniká uvnitř pole těla jako následek účinku elektromagnetického pole s tak vysokou frekvencí.

Pro záchranu “hluboce ztuhlých” se muselo zkonstruovat speciální komplikované zařízení za více než 5 milionů dolarů. Když jeho stav trvá více než 24 hodin, obvykle se takto postižený člověk zbláznil - mluvil nesmysly a bláznivě pobíhal. “Hluboce ztuhlí” lidé nevnímají čas tak jako ostatní. Jsou jako lidé v kómatu, žijí, dýchají, vidí a cítí, ale přesto si mnoho věcí neuvědomují, například si neuvědomují přesně ani plynutí času. Lidé, postižení lehčím stupněm, si oproti tomu čas velmi přesně uvědomují. Mnoho lidí z původní posádky nezůstalo. Většina se zbláznila, jeden prošel zdí za vidinou svéženy (nikdo ho již nikdy nespatřil, ikdyž okolní oblasti byly pečlivě prohledány, nebylo z něj nalezeno nic - na druhé straně zdi se už neobjevil). Jeden muž nesl malý kovový kompas a z ničeho nic začal hořet. Další přiběhl, aby se ho dotkl, ale vzplál taky.

Alfred Bielek a jeho bratr se za strašných zmatků, které probíhaly na palubě v průběhu pokusu, kdy lidé a věci mizely, snažili co nejrychleji dostat z lodi, a tak se rozhodli skočit přes palubu. Alečekalo je ohromné překvapení. Místo, aby dopadli do vody, jak by se mohlo asi očekávat, ocitli se ve vojenském zařízení v Montauku, ve státě New York, ve Fort Hero. Ne však v roce 1943, ale o 40 let později, v roce 1983.

Setkali se tam s o 40 let starším doktorem Johnem von Neumannem, který pracoval na experimentu pod názvem Phoenix, pokračovatelem experimentu Rainbow. V Montauku byli ve vojenském podzemním zařízení mimozemšťanů, s vyspělým počítačovým systémem a dokonalým vybavením. Viděli helikoptéry, tryskový letoun Boeing 474, dokonce měli možnost podívat se na barevnou televizi, to všechno bylo ve 40. letech zatím nedosažitelný sen.

Zůstali v této časové zóně asi 12 hodin. Poté, co jim von Neumann řekl, že Filadelfský experiment a projekt Phoenix se spolu spojily v hyperprostorové bublině a že je nezbytné, aby se vrátili na Eldridge a zničili zařízení (připustil, že vytvořil umělou realitu, které se nedá ovládat), umístili je do časového tunelu a spustili energii. Když se vrátili na Eldridge, lidé na palubě hořeli a všude pokračovala davová hysterie, tak šli dořídící místnosti a rozbili zařízení. Dříve než pole skutečně přestalo působit, skočil Alfredův bratr Duncan znovu přes palubu a vrátil se zpět do roku 1983. stárnul však velkou rychlostí a velmi brzy zemřel.

Zajímavé je, že Neumann byl v roce 1983 již několik let oficiálně po smrti. Jedno z možných dalších vysvětlení by mohlo být, že se Eldridge během pokusu dostal do paralelního vesmíru, kde je možná mnoho věcí podobných, ale mnoho jich je také zcela jiných. Další možné vysvětlení je, že jeho smrt byla pouze zastírací manévr: A. Bielek totiž tvrdí, že Neumann skutečně v roce 1983 pokračoval s experimentem Phoenix aže jeho pohřeb byl fingovaný.

Doktor Morris K. Jessup pracoval ve 40. letech - tedy v době, kdy se Filadelfský experiment uskutečnil - pro FBI, byl to světoznámý astronom, vydával vědecké publikace a přispíval do vědeckých časopisů. Měl na starosti největší teleskop na jižní polokouli, řídil několik výzkumů zatemnění, objevil některé dvojhvězdy a měl skvělé vědecké výsledky.

Možná se Filadelfského experimentu sám účastnil, možná byl pouze očitým svědkem, ale vážně se o něj začal zajímat, když mu nějaký člověk - jmenoval se Carlos Allende (Carl Allen) - napsal v roce 1956 v souvislosti s Jessupovou knihou The Case for the UFO o jeho vlastní (Allenově) teorii Filadelfského experimentu. Allen také tvrdil, že je jeden z těch, kteří tento pokus přežili. Allende si začal s Jessupem dopisovat a ten mu přirozeně odpovídal stejným způsobem, jako každý autor na dopisy svých fanoušků. Nějakou dobu po navázání této korespondence požádala ONR (Office of Naval Research - Kancelář námořního výzkumu) Jessupa, aby se dostavil do Washingtonu. Musíme si připomenout, že cenzura zadržela všechny informace o tomto experimentu, kromě jediného krátkého článku ve filadelfských novinách. Ukázali Jessupovi kopii jeho knihy, do které někdo ručně vepsal obsáhlé poznámky k jeho teoriím týkajících se Filadelfského experimentu a činnosti UFO a která se záhadně objevila v Kanceláři námořního výzkumu. Dotazovali se Jessupa, jestli poznává rukopisy zjevně tří různých lidí, kteří své poznámky označili svými iniciálami. Jessup měl pocit, že poznává jedno písmo jako to, které patří Allendovi, a odevzdal Allendovy dopisy ONR. Námořní oddělení dalo následovně pořídit texaskou společností VARO v Garlandu 25 zcela stejných kopií knihy poznačené poznámkami červeným písmem Jessupovi, který obdržel tři kopie, řekli, že jde o náklad jen pro nejvyšší úředníky a pro potřeby oddělení.

Námořnictvo nikdy nic oficiálně o experimentu nepřipustilo, ale bezpochyby je kniha velmi zajímala. Jessup také zjistil, že se bezúspěšně pokusilo vystopovat Allenda podle zpáteční adresy na dopise a že ani další komentátoři, kteří psali o Jessupově knize, nikdy nebyli nalezeni. (Soudí se však,že to byli někteří z aktivátorů Filadelfského experimentu).

Jessup tedy začal sbírat všechny dostupné materiály a informace o Filadelfském experimentu, vyptával se státních úřadů a začal získávat o projektu ucelený pohled. Dne 20. dubna 1959 zavolal svému příteli, známému přírodovědci a ufologovi, Ivanu Sandersonovi,že odpoledne přijde a seznámí jeho a přátele s celým filadelfským případem.

Ke svému příteli se ale už nedostal. Hlídač Matheson Hammockaova parku John Goode v 18:45 na své poslední objížďce našel Jessupa v jeho automobilu s hadicí nataženou od výfuku k zadnímu okénku. Okno bylo ucpáno mokrými hadry. Když přišla odborná lékařská pomoc, mohla už konstatovat pouze smrt.

Ti, kteří Jessupa znali, znovu a znovu tvrdili, že nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl spáchat sebevraždu. Netrpěl depresemi a v jeho životě nedocházelo k žádným zvratům. Zdálo by se, že je šťastný, měl práci, rodinu, spoustu přátel a věnoval mnoho úsilí svému výzkumu UFO. Chyby nejspíše byla, že výzkum spojoval s Filadelfským experimentem, a proto se tak stal pravděpodobně prvním terčem který měl být umlčen.

UFO a experiment by podle všeho mohli mít mnoho společného. Je s tím spojeno mnoho dalších záhadných okolností, které se vám pokusíme přiblížit příště. Můžete se také těšit na rozhovor s Alfredem Bielekem o jeho skutečnostech spojených s Filadelfským experimentem.

Materiály, které sesbíral M. K. Jessup, se do dnes nepodařilo najít, je však pravděpodobné, že by mohly být schovány u Ivana Sandersona, ten je však nyní také po smrti a za svého života nic neprozradil. Proto by se také dalo říct, že vlastně neexistují žádné přímé důkazy o uskutečnění experimentu, nebo o jeho úspěších teleportovatči zneviditelnit obrovskou bitevní loď.

To vše dokázaly pochopit, pouze však na teoretické rovině, jen nejbrilantnější mozky našeho století, jako jsou například Albert Einstein či Nikola Tesla. Jediným praktickým uskutečněním se zdají být již výše zmíněné projekty, o kterých se dozvídáme z pramenů jako je kniha Filadelfský experiment (vydalo letos nakladatelství ETNA), Záhada Bermudského trojúhelníku od Charlese Berlitze. nebo jakým je například Internet. Na druhou stranu nemůžeme očekávat, že by vláda byla ochotna poskytnout nějaký důkazní materiál.