Co se tedy opravdu stalo?
2. července 1947 večer pozorovali manželé Wilmontovi velký žhnoucí oválný objekt, který letěl velkou rychlostí směrem na severovýchod, ke Coroně. Tou dobou rančer Brazel a jeho sousedé slyšeli explozi. Druhý den ráno se jel Brazel porozhlédnout po škodách, které způsobila bouře. Nalezl pole s troskami, velké 400 x 100 m, plné kovového materiálu, jenž připomínal fólii, která se dala zmuchlat a zase se vrátila do původního stavu, dále pak tyče, které lehkostí připomínali balsu, ale tak tvrdé, že se do nich nedaloříznout ani nožem, a pokryté znaky, které připomínaly hieroglyfy.

V pátek 4. července odnesl Brazel několik částí vraku do své stodoly. Mezi nimi byl jeden kus velký 3,5 m. V neděli 6. července jel Brazel do Roswellu, kde o nálezu informoval šerifa Wilcoxe a ukázal mu (a jeho rodině) několik kousků vraku. Ti jej také považovali za část létajícího talíře. Na podnět reportéra stanice KGFL Franka Joyce Brazel svůj nález oznámil. Na trosky se přijel podívat důstojník zpravodajské služby Jess Marcel. Na přímý pokyn Pentagonu byla ten den v 17 hodin zahájena úspěšná letecká akce, která měla vyhledat vrak objektu a jeho posádku. Ten objevili kolem 19. hodiny asi 4 km od pole s troskami (podle jiných svědků pak 65 km severozápadně od Roswellu). Na místo nastoupila záchranná mužstva, aby vrak zajistila a připravila na další den. Poblíž místa zřícení narazila na skupinu archeologů, kteří zde prováděli výzkum a vrak objevili spíše náhodou. Také šerif Wilcox, který se chtěl po návratu svých mužů porozhlédnout, jak to vypadá, nalezl na místě zřícení trosky a čtyři vesmírné bytosti. Jeden z nich ještě žil. „Vesmířané měli velkou hlavu a obleky jako ze stříbra,“ - sdělil svéženě Inez a o několik roků později i své vnučce Barboře.

7. července odjeli muži na pole s troskami, vzdálené od ranče asi 3 km, a co mohli, naložili do vozů. Podle výpovědí nalezli všechno možné: „malé tyčky o straně jeden cm, popsané jakýmisi hieroglyfy, které nikdo nedokázal rozluštit. Vypadaly jak z balzy, byly i tak lehké, ale dřevo to nebylo. Byly velmi tvrdé a zároveň pružné, nehořlavé. Pak tam byl neobvyklý druh pergamenu, hnědý a velmi pevný a spousta kousků jakési fólie, nebylo to ale jako např. alobal. Když se totiž zmuchlala, vrátila se zase do původního stavu. Navíc byla téměř nezničitelná, dokonce nepomohla ani pneumatická sbíječka.“Plukovník Blanchard, velitel roswellské letecké základny, nařídil uzavřít všechny přístupové cesty. Ve 13.30 telefonoval Glennu Dennisovi z Ballardova pohřebního ústavu, který měl smlouvu s roswellskou leteckou základnou. Nějaký důstovník a ptal se na nejmenší rakve, které jdou hermeticky uzavřít. Dennis chtěl vědět, zda došlo ke zřícení. Důstojník odpověděl, že to chce vědět jen pro eventuální případ. Okolo 14.30 opět volal Dennisovi zmíněný důstojník a ptal se, jak se preparují těla, která ležele dlouho v poušti a zda použité chemikálie změní chemické složení těla. Dennis doporučil zmrazit mrtvoly a nabídl svou pomoc. Důstojník jeho pomoc odmítl a opět řekl, že to chce vědět jen „do budoucna“. Asi za hodinu přišel k Dennisovi poraněný voják, který utrpěl poranění lebky a zlomeninu nosu. Poskytl mu první pomoc a odvezl ho do nemocnice na základnu, kam dorazil po 17. hodině. Svou sanitku zaparkoval vedle jiné, ve které spatřil různé kovové díly, z nichž jeden vypadal „jako trup kanoe, asi metr dlouhý, jako z ušlechtilé oceli, ale načervenalý, jako by byl vystaven vysokým teplotám.“ Odešel do štábní místnosti, kde potkal svou přítelkyni. Ta ho zděšeně poslala pryč. Dennis nabídl svou pomoc při zajištěný trosek důstojníkovi ve vedlejší místnosti. Důstojník ale poručil dvěma členům vojenské policie, aby ho eskortovali do pohřebního ústavu. Pohrozili mu osobní likvidací pro případ, že o tom s někým promluví. Zbytek dne probíhal ve znamení sběru zbytků vraku a jejich odvozem. 8. července poručík Walter Haut předal výše uvedené sdělení pro tisk médiím - stanicím KGFL a KSWS, novinám Roswell Daily Record a Morning Dispatch. Daily Record, večerník, zveřejnil text sdělení ještě téhož dne. Stanice předaly zprávu AP (Associated Press) a odsud šla do celého světa.

Když však Frank Joyce z KGFL posílal zprávu dálnopisem „Western union“ do AP, brzy měl telefonát z Washingtonu. Jistý plukovník Johnson chtěl vědět, odkud má tuto informaci. Když uvedl jako zdroj poručíka Hauta, plukovník bez jediného slova zavěsil Také v Morning Dispatch měli telefonát, podle něhož je tiskové sdělení „omyl“. Na zprávy byla Pentagonem uvalena informační blokáda. V 11 hodin telefonovala Dennisovi jeho přítelkyně, zdravotní sestra. Po slibu, že o všem bude mlčet, mu dívka vyprávěla, jak asistovala u předběžné pitvy nalezené mimozemské bytosti: „Když jsem vstoupila do ošetřovny, strašně to tam páchlo, že jsem to v životě ještě nezažila a naskytl se mi příšerný pohled. Viděla jsem hlavu s hluboko zapadlýma, velkýma očima, s malými nosními dírkami, se šterbinovitými ústy a bez vlasů. Dlouhou tenkou paži se čtyřmi prsty, na jejichž koncích byly jakési přísavky. Bytosti byly lysé, kůže černá, snad od slunce.“ Viděla tři těla, dvě velmi zohavená, nejspíš od kojotů, a jedno velmi zachovalé. Lékaři mu říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli, v našich učebnicích není nic alespoň zdánlivě podobného.“ Jí i lékařům se udělalo ze zápachu nevolno, a protože nemohli použít klimatizace z důvodu rozšíření zápachu, pitvu přesunuli do jednoho z hangárů. Druhý den se Dennis snažil své přítelkyni dovolat, ale marně. O něco později se dozvěděl, že odcestovala do zámoří. O dva týdny od ní dostal dopis z Anglie. Odpověděl jí, ale jeho dopis přišel zpátky s razítkem „zemřela“. Generál Ramey uspořádal tiskovou konferenci, na které byl vrak z Roswellu prohlášen za meteorologický balón, který tam byl také ukázán. Přes tiskové agentury se prohlášení dostalo do ranního vydání novin v celé zemi. Brazela na vojenské základně Roswell zastrašovali a nutili, aby ještě téhož večera v rozhovoru s Frankem Joycem pro KGFL „vyprávěl úplně jiný příběh“, než ten, který Joyce ještě v neděli slyšel v šerifově kanceláři. Nesměl opustit Roswell, ubytovali ho na základně a byl pod stálým dohledem vojska. Ve středu 9. července se jel podívat plukovník Blanchard na místo zřícení, jak probíhala konec zajišťovacích prací.

V pátek 11. července proběhlo poučení všech vojáků, kteří se podíleli na zajišťovacích pracích. „Je to věc národní bezpečnosti a podléhá nejpřísnějšímu utajení. S nikým o tom nemluvte. Zapomeňte všechno, co se stalo a co jste viděli“. Druhý den, v úterý 15. července se Mac Brazel směl vrátit na svůj ranč. Ačkoli byl, podle sousedů, před zřícením velmi chudý, vrátil se s úplně novým autem a měl dost peněz na to, aby si mohl koupit nový dům v Tularoze a chladírnu v Las Cruces. Do měsíce jsou všichni zúčastnění vojenští policisté přeloženi na jiné základny. V září se profesor LaPaz se pokoušel určit dráhu letu roswellského objektu. V přítomnosti seržanta Ricketa objevil místo zřícení kruhovitého tvaru se zčernalou zemí a zesklovatělým pískem. 24. září 1947 zřizuje prezident Truman supertajnou „operaci Majestic 12“ pro budoucí koordinaci vyhodnocování roswellského nálezu.

Téměř padesát let se veškeré informace tajily a obrat nastal až po objevení záznamu z roku 1947, na kterém je zachycena část pitvy jedné z mimozemských bytostí, nalezených ve vraku. Film byl objeven v roce 1994, kdy jej kameraman Jack Barnett prodal britskému producentovi Rayovi Santillimu. Barnet, jako vojenský kameraman, na filmu zachytil záchranu části vraku a pitvu mimozemské bytosti. Na veřejnosti (a zároveň i na Internetu) se rozpoutala diskuse, zda je film pravý, či nikoli. Zrekapitulujme si tedy, co všechno o tomto filmu víme.

Ray Santilli narazil při vyhledávání hudební dokumentace a nahrávek zpěváka Elvise Presleyho na kameramana, který mu nabídl neobvyklý materiál - snímky pitvy mimozemské bytosti. Bytost měřila asi 150 cm, měla vyboulené břicho, jakoby nafouknuté. Na pravém stehnu zela otevřená rána. Hlava byla nadměrně velká, nos a uši velmi malé. Bytost měla otevřená ústa a zapadlé, široce rozevřené oči, pokryté jakousi blánou. Letěl s ním tedy domů a kameraman mu promítl zmíněný film. Bylo to 22 cívek 16mm filmu. Na filmu byla zachycena pitva bytosti neznámého původu s humanoidními rysy. Santilli se chtěl přesvědčit, zda je film pravý a zda stáří filmu opravdu odpovídá tvrzení kameramana, že pochází z roku 1947. Zavolal do firmy Kodak a snažil se zjistit, jak se dá ověřit pravost filmu. Podle značek na filmu zjistil, že film může být z roku 1927, 1947 nebo 1967 (Kodak mění značky vždy po 20 letech). Později pravost filmu potvrdil i Bob Shell. Bob Shell vystudoval vysokou školu a v šedesátých letech pracoval pro renomovaný Smithonian-Institut. Pak se začal zaměřovat na technickou fotografii. Od roku 1972 je profesionálním fotografem. Studoval všechny aspekty fotografie a dnes je považován za odborníka na digitální zpracování obrazu. Kromě dalších aktivit je i soudním znalcem v oblasti fotografie a fototechnickým poradcem FBI. Stáří filmu tedy potvrdil špičkový odborník: „Provedl jsem fyzikální zkoušku segmentu filmu, na kterém je prostor pitevny v okamžiku, než bylo na stůl umístěno tělo, což ovšem zapadá do dalšího průběhu scény. Použitý film je Cine Kodak Super XX, typ filmu, jehož výroba byla zastavena v letech 1956-57. Protože okrajový kód může pocházet z let 1927, 1947 nebo 1967, ale tento typ filmu se v roce 1927 ani 1967 nevyráběl, zůstává jednoznačně jako reálná možnost pouze rok 1947. Kvalita obrazu, ostrost a zrnění filmu mě vede k závěru, že tento film byl natočen a vyvolán, když byl ještě poměrně nový, to znamená během tří nebo čtyř let. Na základě toho nevidím důvod pochybovat o tvrzení kameramana, že film natočil v červenci 1947 a o několik dní později jej vyvolal. Na základě mých vlastních výzkumů , fyzikálních charakteristik filmu jsem ochoten potvrdit s 95% jistotou, že film je tím, za co jej označuje kameraman. 5% nejistoty vyslovuji pouze proto,že dosudčekám na potvrzení firmy Kodak ohledně chemické signatury filmu.“ Poslechněte si teď několik tvrzení lidí, kteří tvrdí,že roswellský film je jen podvrh:

Brazilský SCI-FI film ze 60., 70. nebo 80. let.
Člověk trpící Turnerovým syndromem.
Člověk trpící Laurence-Moon-Beadleyovým syndromem.
„Zmanipulovaná mrtvola“ - dovedně namaskovaná mrtvola, které byli dodatečně přidány prsty, upraven nos, ústa ... Latexová loutka. Kolem této teorie bylo nejvíce sporů. Podle názoru Johna Lundberga a Roda Dickinsona, kteří pracují pro firmu CFX Creature Effects ve studiích Pinewood, existuje technologie této výroby asi 5 - 10 let. Stan Winston, který se mimo jiné podílel i na speciálních efektech ve filmu Jurský Park a který také analyzoval roswellský film, prohlásil: „My bychom to nikdy nedokázali vyrobit.“

Ti, kteří byli letos na přednášce M. Hesemanna v Praze, mohli vidět napodobeninu tohoto filmu, pořízenou za cca 70 000 DM. Autoři se sice snažili napodobit co nejvíce tento film, ale většinou bylo na první pohled vidět,že to, co leží na stole, je jen loutka. Dobře patrné to bylo, když pitvající vyndával vnitřnosti. M. Hesemann to vtipně komentoval: „Těsto naštrůdl .. “.
Na druhou stranu není problém udělat film tak, aby bylo jasně vidět, že je to podvrh. Prostě trik se dá udělat dobře a špatně.
Santilli je podvodník a falzifikátor, jeho firma zbankrotovala ... a proto je věc podvod s cílem získat finanční prospěch a slávu. No comment.
Bytost je oběť tajné atomové zkoušky. Alternativně mladá japonské oběť z Hirošimy nebo Nagasaki. Americká armáda prováděla tyto testy ve 40. letech v Novém Mexicu. Ovšem podle výzkumu nepůsobí radioaktivní záření na růst dodatečných prstů, ani nevede ke zvětšení lebky či ztrátě pupku. Mutace jsou možné teprve u příští generace. Pitva však proběhla v roce 1947, tedy jen dva roky po výbuchu bomby v Japonsku. Bytost tedy nemohla být z druhé generace. Bytost je obětí tajného experimentu s bakteriologickými zbraněmi, nebo genový pokus vlády USA. Film vznikl jako dezinformace CIA nebo jiné tajné služby koncem 40. let pro zmatení Sovětů. Jiná verze říká, že film vznikl proto, aby USA měli něco, co mohou nabídnout druhému státu výměnou za pravý UFO - materiál nebo jinou důležitou informaci. Podle různých drobností (kroucený telefonní kabel, způsob držení skalpele a provádění řezů) se poukazovalo na to, že film je podvod.
Na jedné straně film, na druhé argumenty skeptiků. Čemu tedy věřit? Záběry z filmu jsem poprvé viděl na Internetu a musím přiznat, že ve mě vyvolaly velké napětí a očekávání. Měl jsem možnost vidět i film (díky Jakubovi Vaňkovi z firmy Visual Connection). Pouštěl jsem si ho mnohokrát a hledal něco, co by nasvědčovalo, že film je podvod. Ale nenašel jsem nic. Poté jsem viděl film na přednášce M. Hesemanna, na které uvedl i další záběry. Ty však byly velmi tmavé a viděl jsem tedy jen několik stínů, míhajících se na obrazovce. Těším se, že se na veřejnosti objeví i další informace, které dosud vězí v archivech NASA, FBI nebo CIA. Chápu ovšem, že vlády mají důvod tyto informace tajit. Souvisí to s psychikou člověka. Dosud je člověk nejmocnější tvor na zemi (nebo si to alespoň myslí) a přiznání, že tu existují tvorové, které jsou na mnohem vyšším stupni inteligence a vývoje techniky, by mělo velmi neblahé následky. Nedokážu přesně popsat, co by následovalo. Lze to jen velmi těžko odhadnout. Lidé by byli zřejmě agresivnější, zavládla by masová hysterie a „kulturní šok“. Padly by vlády a lidé by se začali chovat jako zvířata. Bude to ale ještě dlouho trvat, než se otevřou tajné archivy. Do té doby máme šanci opět hledat důkazy o existenci mimozemských civilizací.

Podle článků z Magazínu 2000, deníku Express a informačních databází na Internetu zpracoval Jiří Laburda.

Ihned po uveřejnění těchto opravdu šokujících skutečnosti o Roswellu k nám dorazil ohlas od jednoho z našich externistů. A tak se redakce rozhodla jej zvěčnit na stránkách fanzinu. Každý ať si udělá názor sám.

Po pitvě je každý GENERÁL
Bylo nebylo; za devatero horami a hlubokým oceánem až v daleké americe spadlo UFO. Dodejme naší pohádce punc důvěryhodnosti a přidejme nějaké pěkné datum, třeba 2. července 1947. Jenom čert ví, co se tenkrát vlastně stalo u začarovaného města Roswellu, neboť tento příběh se mezitím stal kultovní legendou kolující v několikerých verzích po celém světě. Proto mne udivila jistota, s kterou v rubrice Akta versus Fakta minulého čísla vystoupil autorčlánku.

Pod podtitulkem “Co se tedy opravdu stalo?” vylíčil souvislý, poutavý, leč těžko doložitelný příběh. Nebo že by filmová pitva byla přímým důkazem? Zní to tak neuvěřitelně... ufonka, pasažéra spadnuvšího kosmického korábu, vytáhli pozemšťané na světlo Boží, vrhli se na něj a pitvali. Pitvu filmově zdokumentovali, ale film někam založili (snad ztratili). Po zhruba padesáti letech se černobílý dokument, trochu potrhaný se štěstím našel.Šťastlivý nálezce jej pak vyslal do světa (za patřičný finanční obnos rozumí se).

Film samozřejmě vyvolal bouřlivou diskusi. Pravověrní ufologové se této jedinečné příležitosti chytli zuby nehty, jen aby prokázali, že nyní konečně máme k dispozici důvěryhodný důkaz. Skeptická veřejnost se naopak snaží poukázat na mnohé nedostatky, které by svědčily pro verzi důmyslného falzifikátu. Psychologickým problémem ovšem zůstává,že opravdu pravověrní se nedají zviklat logickými argumenty.

Korunním důkazem pro je doložení stáří filmu. Špičkový odborník Bob Shell toto potvrzení vydal. Zajímavé je,že podle různých verzí Mr. Shell pracuje v Kodaku (tam ho ale neznají) podle jiných zdrojů v FBI a u soudu. Bohužel jeho oprávněnost lze těžko posoudit, neznáme-li osoby, které se za Boba zaručují. Ostatně film, i přes několikeré přísliby, nebyl předložen k přezkoumání nezávislé laboratoři, jak bývá jinak běžnou praxí. Uvidíme do budoucna, snad se tak v brzké době stane.

Možná že je můj úhel pohledu dán a časem promítání. Na přednášce slovutného ufologa M. Hesemanna jsem sice nebyl, ale promítaní filmu jsem si odbyl na konci listopadu ve velké posluchárně prezídia Akademie věd ČR. Uspořil jsem tak alespoň tak trochu peněz, tato akce pořádaná společností Sisyfos, která si vytyčila jako hlavní úkol odvalení balvanu iracionality z našich zemí, byla veřejně přístupná a především bezplatná. Mezi hosty bylo možné spatřit Jiřího Grygara, Ondřeje Neffa a mnohé další známé osobnosti. Odborným slovem provázel film MUDr. František Koukolík DrSc., primář patologie Thomayerovy nemocnice.

Ondřej Neff ještě před začátkem promítání poznamenal, že film pokládá za recesi se slušným ziskem, aleže by mohla být odvedena profesionálněji.

Ze tmy na plátně se nakonec vyloupl tolik očekávaný E.T. Z veliké nabubřelé a plešaté hlavy civěly v sloup dvě očka, břicho měl nadmuté jako kráva po zapařené trávě a končetiny byly vybaveny pošesti prstech. Na pravém bérci mu zela díra jak od brokovnice. Chudák malá! Mrtvolu, z hlediska pozemského - protože kdo ví, kdy vlastně umírají mimozemšťané, obskakovaly bíle postavy vydávající se za patology. Význam tohoto téměř včelařského oděvu zdál se být jasný, neprozradit totožnost pitvajících. Úvaha o možnosti bakteriologické ochrany je zcestná, neboť bez dýchacích aparátů je jakýkoliv skafandr nebezpečnější než samotné morem zamořené prostředí.

Do odborníku měli daleko, jak pravil primář Koukolík, neboť takto žádný patolog neposkakuje. A navíc takhle drží nůžky krejčí a ne patolog. Argument, že nemůžeme vědět, jakým stylem pracovali Američané ve čtyřicátých letech, neobstál, neboť shodou okolností v té době tam působil český lékař Heřman Šikl, který pracoval na své knize Pitevní technika, jež zachycuje právě srovnáníčeských a amerických postupů.

Drobnou náplastí pro pravověrce bylo vyjádření, že to, co vidíme na stole není s určitostí člověk.Člověk by se prostě vlivem gravitace rozplácl. Ten objekt si jednoduše zachoval tvary. Ostatně i krev, nebo jak se dá nazvat ona tmavá tekutina, tekla odjinud než u lidí, jakoby vytékala z nějaké skryté nádržky za skalpelem. Jenže naštěstí u ufonů je možné úplně všechno, takže vysvětlení nebylo příliš obtížné.

Kapitolou sám o sobě by byl i kameraman. Jehočetné záběry zad pitvajících a rozostřenost dutiny břišní přísedící v sále fascinovala. Vláda USA na to poslala opravdu profesionály k nezaplacení.

Nejschůdnější variantou se ukázala loutka vycpaná zvířecími vnitřnostmi. Ano, existují názory, že to prostě není možné. Přece i Stan Winston, spolutvůrce speciálních efektů Jurského parku, prohlásil: “My bychom to nikdy nedokázali vyrobit.” Na druhou stranu na Internetu kolují návody, jak vyrobit snad ještě kvalitnější loutku za pouhých 50 000$.